Článek
Několik zcela určitých poznatků a zkušeností máme již za sebou a víme, jak končí, kupříkladu zlomeninami / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-o-bezpecnosti-ve-skole-91165 /. Dnes se podíváme na další, abychom se informačně posunuli a obohatili.
Jestliže jsem zmínil pošťuchování ve třídě a na chodbách, je záhodno doplnit další existující a reálně provozované praktiky - štípání, kousání, kopání, škrcení, píchání (prstem, pravítkem, kružítkem aj.), bouchání rukama či předměty, fackování, strkání, povalování na zem, ničení osobních a/nebo školních věcí apod. Rodiče by se velmi podivovali, kdyby obdrželi video, jak se jejich děti chovají. Pozor - ze zkušeností příslušníků pedagogického sboru jasně vyplývá, co si myslí a o čem jsou rodiče přesvědčeni - že jejich potomci jsou hodní a poslušní. Někteří vzorní. Šlo by o dost velké překvapení. Aby se o dění více dozvěděli, muselo by dojít k povolení instalace kamerového systému. K němu, jak se obecně ví, panuje odstup a spíše až odpor. Viděl bych dvě příčiny. O jaké jde?
Za prvé - rodiče nesouhlasí, aby někdo z principu natáčel jejich dítě. Prožívají obavy, kam by se záběry mohly dostat. Jistě je můžeme pochopit. Ovšem na opačné straně oni sami o svých dětech píšou, umísťují fotografie a videa z jejich činnosti na sociální sítě. Zdaleka všichni se v onu chvíli nestarají, kdo všechno je může shlédnout. Hlavním cílem a smyslem bývá, aby dali ostatním vědět, jak se mají dobře, jak hezky se vede jejich potomkům, jak jsou šikovní, jak si užívají a jak spokojený a dokonce šťastný vedou život.
Za druhé - se zvýšenou pravděpodobností mají obavu, aby se nemuseli seznámit se skutečným chováním svých dětí. Není nic divného na faktu, že děti se více či méně odlišně chovají doma, ve škole a v jiných prostředích. Okolí je i nás dospělé výrazně formuje. Stačí si uvědomit rozdíly u nás, kdy jsme doma nebo v práci anebo třeba na nějakém setkání s přáteli. Vždy budeme tak trochu někým jiným, že? A přece pokaždé půjde o nás. A ještě je prospěšné registrovat, jak se bude naše chování měnit v závislosti na ne/přítomnosti určitých osob. Jedná se o automatický proces upravování vlastního postupu, kam řadíme zejména slovní projevy a viditelné prvky chování. Proč by se naše děti měly nějak zásadně lišit?
Nemáme pouze školní třídy a chodby, že? Velmi „vhodným“ prostorem bylo, je a patrně bude WC. Tam se kontrola ze strany dospělých v podstatě neprovádí. Jestliže dítě nenahlásí, že se tam děje „cosi špatného“ a v rozporu se školním řádem, učitel/ka nemůže zakročit. Důvod je prostý - nevidí za roh a ani skrz zeď. Přesto, když se něco stane, ptají se rodiče - „co tam ty učitelky dělají?“. Jak zajišťuji bezpečnost našich dětí? Nesedí si jen někde bokem u kávy a ponechají dělat děti, co se jim chce? Za co berou tolik peněz? Je do diskuse, jestli jich mají pobírat více za vzdělávání nebo za napravování mnoha nezvedených a nevychovaných potomků, které do školy matky a otcové posílají. Tak třeba ve škole není učební předmět, v němž by se žáci a žákyně učili mluvit sprostě a chovat se neslušně. Třeba se napadat a prát. Přesto tak většina činí. Kde načerpali svoje „poznání“? Kde získali tolik „umu“?
Posuneme se dále. Je publikováno nařízení MŠMT ohledně větrání. I když jsou děti poučeny a dotazem prověřeno porozumění, vše se zapíše, přesto se najdou jedinci, kteří jsou u oken rizikově blízko a část jich má tendenci vykukovat ven a vyklánět se. Ano, jedná se o přirozené chování. Ale jsme ve škole, a tak je nutné dodržovat stanovená pravidla a hranice. Vždyť slouží k ochraně dětí a nikoli k jejich obtěžování. Když je tak někdo chápe, jde především o stav v jeho mysli. A leccos poté dopadá na ostatní. Zejména příklad.
