Článek
Na první pohled se zdá, že případů násilí, jehož autory jsou děti, přibývá. Jedná se však o pravdivý obraz skutečnosti? Co když je příčinou jen vyšší stupeň pozornosti hromadných sdělovacích prostředků? Připomeňme si, že každá mladá generace je staršími považována za horší než jejich předchůdci. Mnozí dospělí jí mají za zlé, že projevuje málo odpovědnosti, vytrvalosti, spolehlivosti, pracovitosti a že žije ve svém vlastním světě a ve svých zájmech. O ně jako dříve narozené a o jejich svět se nezajímá. A nic kloudného z ní nevyroste. Jde o přirozené chování, které se neustále opakuje. Díky věcnému přístupu se zjistilo, že zásadní rozdíly mezi generacemi se nenacházejí.
Částečně jinak se situace odvíjí právě v oblasti násilného chování. Vedené statistiky jasně potvrzují, že objem a rozsah násilné činnosti se zvětšuje a že se prohlubuje její negativní charakter a škodlivost. Důležitou informací je časový posun ve smyslu, že děti ji ve srovnání s minulými desetiletími zahajují dříve. Některé poznatky ukazují, že zejména s násilnou trestnou činností nezletilí začínají čím dál dříve a hovoří se o hranici 8 a 9 let. Neopominutelným údajem je, že jsou při ní stále brutálnější. Například poměrně dramaticky za poslední léta přibývá dětských loupeží. Pokud bychom si poslechli odborníky z oboru kriminalistiky a psychologie, dozvěděli bychom se od nich, že mladí pachatelé bývají leckdy nebezpečnější než jejich dospělí „kolegové“. Mezi charakteristické znaky patří, že pokud s negativní činností začnou, neznají slitování a mají nutkání akci dovést až do závěru. Jako by děti neměly brzdicí mechanismy. Vzhledem k nižším zkušenostem jim chybí fáze rozvahy nad možnými dopady. Konečně, leckdo z nás něco zachytil o dětské krutosti. Vidíme ji v počátečních fázích již doma, v MŠ a na dětských hřištích a pískovištích. Občas za pouhého přihlížení a dokonce povzbuzování rodičů. Jen ať se dítě „nenechá nikým napadat a vrátí mu to i s úroky“ a „musí se prosadit, ne?“ apod.
Za zmínku stojí pohled na pohlavní aspekt. Náhled do statistik naznačuje, že asi budeme muset zčásti poopravit dosavadní stereotypní přístup, kdy mužské pohlaví je považováno za „zlobivé“ a ženské za „hodné“. Chlapci s konáním mimo dobré mravy a zákon začínají možná trochu překvapivě později než dívky, k prudkému nárůstu uvedené činnosti dochází v 11 a 12 letech věku, následuje cosi jako „plodné období“ a k poklesu dochází po čtyřiceti letech věku. Zřejmě se tak děje v souvislosti s částečným poklesem fyzických sil. Dívky mají své počátky o něco dříve a je zajímavé, že u trestné činnosti jako pozdější ženy „vytrvají“ déle, jde přibližně o deset roků. Co se týče počtu trestných činů, páchají jich desetkrát méně. Výrazná převaha se tak sice nadále udržuje, ale řada příznaků vypovídá, že dívky a ženy už rozhodně nesměle nestojí stranou. Naopak svou propracovaností, rafinovaností a hrubostí přitahují pozornost veřejnosti a vzbuzují v ní údiv a strach. Stačí pohled na některé „zručné“ školačky! Nebojí se kopat do kluků, ničit jim věci, štípat a pomlouvat spolužačky, před chvílí ještě kamarádky atd. Předkládají reálný a viditelný příslib, že vyšetřovatelé a dozorci budou mít - i nadále - co na práci.
Kde bychom mohli hledat příčiny a jak vypadají? Ukazuje se, že dětem násilné řešení problémů připadá jako zcela legitimní způsob postupu, ať již uvažujeme o škole nebo o prostředí mimo ni. Často se stává, že si tak chtějí něco opatřit a prosadit. Takřka klasickým příkladem jsou mobilní telefony. Dříve si pachatel počkal na nestřeženou chvíli a v ní se cíle svého plánu v rámci činu zmocnil. Dnes projevuje přímý tah na branku, když si vyhlédne oběť, dopustí se na ní násilí a věc si vezme. Přinášení zbraní do školy je prozatím výjimečné, ale existuje, děti se vyzbrojují též jinými prostředky a „pomůckami“, s nimiž jako se zbraněmi zacházejí. Kolik let ještě uplyne, než u nás dojde k podobným - myslím střeleckým - jevům jako například v USA? Můj smutný tip je, že nám budou stačit prsty na rukou. Možná jen na jediné! Pár dětí již pistoli svým rodičům sebralo. Kdy se objeví nápad přijít s ní do školy a „vystrašit“ ostatní?
Několik mediálně prezentovaných případů se hodí jako podpůrný argument, ale neměl by převážit dojem, že situace je neúnosná a hrůzostrašná. Nicméně bychom ji rozhodně neměli podceňovat. Právě škola by mohla a měla sehrát mnohem výraznější a aktivnější roli. Mezi důležité konkrétní přístupy v působení pedagogického sboru patří nazývat jevy a procesy pravými jmény, projevovat jasnější osobní postoje, vlastnit odpovídající poznatky, stanovit příslušné hranice, mít dost nesmiřitelnosti, odvahy, vůle a vytrvalosti k řešení negativních událostí, nepropadnout chlácholením, že „u nás je všechno jinak“ atd. Vzhledem k závažnosti řešené problematiky se tu ještě zastavíme.
