Článek
Leccos se nám již podařilo vstřebat. Vidíme, že kolem domácích úkolů nemusí panovat jediná podoba a není nutné postupovat podle direktiv. Pokud ještě někde existují a mají vliv. Není překvapivé, že význačnou roli tu hrají osoby, které mají doma děti na starost.
Jako užitečné vidím, že si vyučující zjistí názory a postoje rodičů ke škole, ke vzdělávání a k výchově a současně neopomene zmínit právě ani úsek dnes řešených domácích úkolů. Prospěšné je se s nimi domluvit, jak bude oblast řešena u jejich dětí. Co si oni myslí a představují? Jaké zaujímají postoje? Mají konkrétní zámysl a plán?
Obecně si můžeme sdělit, že by jako zákonní zástupci měli mít vysoký zájem, aby se jejich potomci dobře učili, měli hodnotné výsledky, dosáhli na příslušný stupeň vzdělání, tj. osvojení poznatků a dovedností, a zároveň se významně posunuli na úseku chování. Je zřejmě bez diskuse, že by mělo mít podobu slušného počínání. Komu by bylo málo, může ho povýšit o úroveň výše na zdvořilé. Poté by mu již zbývalo „pouze“ zvládnout rovinu uctivosti a noblesy. Tak vysoko na ZŠ mířit nebudeme. Obvykle je obtížné se vypořádat se samotnými základy. Někdy žel i sami rodiče.
Nedávno jsem narazil na odlišný přístup, který bychom mohli vnímat jako osobitou cestu a jako příspěvek do diskuse. Jiná a také velmi zkušená paní učitelka mě obohatila o poznatek, že středa v jejich třídě vystupuje jako den bez domácích úkolů. Přiznává, že občas se pozapomene a má tendenci ho též uprostřed týdne zadat. Nechtěně a neplánovaně si tím prověřuje pozornost dětí. Obvykle ji upozorní, že nepostupuje správně, tj. proti dohodě, kterou spolu mají. Již od malička se snaží rozvíjet potřebné elementy a procesy. Do nich mj. řadí princip vzájemné kontroly, kde hlavní položkou je, zda děti i ona jako dospělá osoba dodržují, co bylo dohodnuto a stanoveno.
Danou oblast vůbec nechápe jako nějaké úmyslné trápení dětí. Hlavním smyslem je doma si vzpomenout na školu, aby se úplně nevytratila z jejich uvažování a prožívání. Pochopitelně myslí rovněž na oživení paměťových stop. Všichni přece máme násobnou osobní zkušenost, jak se na paměť nedá v absolutním měřítku vzpomenout. Vytrvale klesá.
V neposlední řadě platí, že vypracovávání domácích úkolů přispívá k posilování pocitu osobní odpovědnosti a vůbec k formování žádoucích osobních vlastností. Třeba si během odpoledne, podvečera nebo o něco později připomenout, jestli mám vše na další den připraveno. Je snaha aspoň jednou mimo výuku sáhnout do tašky a pomyslet na školu a její záležitosti.
Jak se paní učitelka vypořádala s rodiči a s jejich postoji? Na první pohled docela jednoduše. Vysvětlila jim svůj přístup, a protože předložila jasný koncept včetně logického zdůvodnění, na žádné potíže nenarazila. S klidem říká, že rodiče jsou vyrozuměni a srozuměni a vyjadřují souhlas. Proto s jejich vstřícnými postoji a podporou může počítat. Vlastně se jedná o docela vzorový příklad spolupráce mezi nimi a školou.
Do cenných zkušeností ještě zařazuje časové aspekty. Dbá, aby se vypracování domácích úkolů moc nenatahovalo. Myslí tím na děti i na jejich stvořitele. Její hranice vypadají tak, že zpravidla 10 až 15 minut trvá práce pro děti, které lze označit jako průměrné. No a pro nejlepší kráčí o úsilí na polovinu doby a někdy ještě méně. Myslím, že časové proporce patří mezi velmi přijatelné, ne? Dodám, že by nemělo jít o uplatnění známého životního jevu - aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ať bude zvolen jakýkoli přístup k řešenému úseku, pozice rodičů nebude zanedbatelná.
