Článek
Na počátku byl nějaký impulz, o němž dívka, které dám dnes slovo, příliš nevěděla. Nějak přišel, neznala původ. Prostě se dostavil. Jakési vnitřní puzení, které nedokáže pojmenovat, odhalit, nějak dobře s ním naložit. Podlehla. Cesta ovšem nebyla snadná. Příští řádky jsou vysloveny a zachyceny s určitým časovým odstupem od „akce“.
Možná by nejdřív někoho zajímalo, jak jsem to vlastně udělala. Dospělí nám někdy radí, abychom přemýšleli, než něco uděláme. Myslím, že jejich rada není úplně marná. Jenže někdy stejně jako my náctiletí nedomýšlejí, co by se mohlo stát. Proto jsem uvažovala, kde bych získala potřebné informace, jak mám „akci“ provést co nejlépe. Nevím, jestli jsem pátrala u vyhlášených a zkušených dívek, ale od některých jsem se něco dozvěděla. Přece jenom jsem poté vstupovala do mě zcela neznámých a neprobádaných oblastí. A že někdo prohlásí, že řezat se je fajn, ještě nemusí znamenat, že tomu tak je a že ho musím slepě poslechnout. Nebo bych měla? To „fajn“ nemusí platit pro každého…
I když mi zkušenější holky poradily, stejně jsem si až tak moc připravená nepřipadala. Na jedné straně jsem měla fakt velkou chuť to zkusit. Jaké to je zabořit ostří nože nebo žiletky do vlastní kůže? Bolí? Moc? Dá se to vydržet? Pálí? Řeže? Píchá? Vyvolává dosud nepoznané pocity? Jaké? Euforii? Není nic cítit? Samozřejmě se vynořují otázky, proč bych se řezala, když mi to nic pořádného nepřinese. Nebo přinese? Byla jsem fakt zvědavá…
Nešlo o jediný boj, který jsem v sobě tehdy sváděla a který mi až později přišel do hlavy. Totiž nejen jak začít. Ale také jestli a nakolik mám po sobě nechat stopy. Chci vlastně vyvolat zájem o sebe? Mám opravdu málo pozornosti? Chci si řezání ponechat jako svoje tajemství? Svůj únik? Nebo mě překoná zvědavost, co budou říkat a jak se na moje „ploty“ budou dívat ostatní? Budou zvědaví? Hrdí na můj čin? Roznesou mě na kopytech? Jistě by pro leckoho šlo o velké překvapení. Vždyť mě znají jako… no, právě - jako koho? Že by něco takového nikdy neudělal? Nevím. My se vlastně neznáme.
Já začínala úplně blbě. Moje čárky spolu moc neladily. To bylo řezů, než se mi trochu zalíbily. No jako u všeho, musí se trénovat. Včera jsem utrousila pár kapek v koupelně a máma je našla dřív, než jsem to utřela, protože přišla o něco dřív z práce. Začala ječet, ale podařilo se mi ji uklidnit, že to mám a zklidnila se a omluvila se. To cením, ale nic jsem neřekla. Nebudu přece za slabou, ne? Docela hned dala pokoj, ale podezření možná má. Naštěstí nechtěla ruce vidět. Co bych řekla? Nevím. A co by bylo? Taky nevím. Třeba by konečně odtrhla svoje oči od displeje mobilního telefonu a opravdu se mi věnovala. Já si vlastně asi nemám s kým si normálně popovídat. Nebo to na telefonu je normální povídání? Něco nám ve škole říkali. Ale řekněte - můžu já věřit dospělým? Co oni můžou vědět o našem životě? O našich problémech? Sice se na ně ptají a máme za nimi chodit, ale kam by to vedlo? Kdo by poslouchal ty jejich rady a moudrosti? Vždyť vyrostli v minulém století! A bez internetu! Copak můžou něco vědět?
Když si říznu do kůže zevnitř na předloktí nebo na stehno, mám pocit, že to je hustý a jsem to opravdicky já. Mě to bolí, mě to pálí a pak se hojí a musím dávat pozor. A dost to cítím a vlastně mě to nějak drží v bdělosti nebo pozornosti, nebo o co jde. Cítím sebe. Jsem živá a skutečná. Ne na displeji. To mi doma říkají, že tam nemám trávit tolik času, ale mám být v reálu! No ale co oni dělají? Koukají na něj taky a nemají na mě čas… Vlastně ani nevím, jestli bych opravdu chtěla, aby mi ho víc věnovali. Co kdyby se pořád vyptávali na ty blbý otázky jako - „co bylo dneska ve škole?“, „máš domácí úkoly?“, „co bylo na oběd?“, „co se máš učit na zítra?“ atd. Pořád dokola. Koho by to bavilo poslouchat?
Musím si dát přestávku. Je toho na mě moc. Myslet taky bolí. Nejen řezy. A svědí mě kůže. Musím s ní jít něco udělat. Nějak to zklidnit. Dopovím vám to příště. Něco mě určitě napadne. Dejte mi aspoň dva tři dny, než si zase něco ujasním. Jestli se budu dál řezat, ještě nevím. Nic nemůžu slíbit…
