Článek
V žádném případě nechci vyvolat nějaké nedorozumění. Či si dokonce dělat legraci. A už vůbec nebudu snižovat útrapy, s nimiž se velká východní země musí vyrovnávat. A již více než tisíc dní. Kdo z nás by vydržel tak moc trpět? A tak dlouho živit naději, že… Nevíme, co bude. Navíc jsme nepřipraveni a zhýčkaní moderní civilizací. Stačí se zamyslet, jak bychom se nedokázali vyrovnat s opravdu kritickými situacemi. Naši předchůdci jim čelili denně, nám se dělá špatně, když máme o kousek vystoupit z komfortní zóny.
V daném kontextu nadpis vypadá poněkud podivně. Jenže my se podíváme, jak a proč vznikl, a tak se nám podaří patřičné souvislosti pochopit. Hned na první pohled se zdá nesmyslné, aby se někdo vydával na Ukrajinu s cílem dostat se do lepších podmínek, než jaké máme u nás v ČR. Jestliže využijeme bohatství metody kritického myšlení, najdeme konkrétní příklady, kdy by znění titulku opravdu mohlo fungovat. Být označeno jako pravdivé. Občas přece v médiích zaslechneme, jak na jistých místech stoupla koncentrace sledovaných látek, namátkou polétavého prachu, dusičnanů a dalších. Na druhé straně zajisté najdeme na Ukrajině místa, kde bude ohledně vzduchu lépe než v postižených českých a moravských lokalitách.
Nyní ponechám spekulací a podíváme se, jak celá záležitost vznikla. Jak moc dobře víme, do našich škol v důsledku vývoje na východ od nás docházejí žáci a žákyně právě z Ukrajiny. Jsou jich stovky a tisíce. Pochopitelně ještě z řady jiných zemí. Předložit výčet není úplně potřebné, leckdo si ho zřejmě dokáže představit. Kdyby někdo měl jet kupříkladu do Mongolska, zřejmě by tam registroval čistší vzduch, byť na něj nenarazí všude. Jak se k nám dostávají občasné informace, ve velkoměstech bývá hodně smogu. V části aglomerací je stav tak špatný, že se sahá k regulaci dopravy.
Mezi zajímavé informace může patřit, že Ukrajina je velmi nížinatá země. Hodně se tu podobá Nizozemsku. Přesto v ní najdeme nějaké hory. Nejvyšší vrchol, jak mi sdělila jistá domorodá žena, ční do výšky 2061 metrů. Tam bych předpokládal, že bude lépe než někde v průmyslové části země, případně na místech urputných válečných bojů i menších vojenských operací. Ale proč má proběhnout ozdravný pobyt právě zde?
Představme si jednoho z žáků, kteří sem přijeli před řadou měsíců. Protože neexistuje nařízení, nikdo z nich automaticky neinformuje, z jakého teritoria pochází. Zřejmě aby se neukázalo, že přijel z míst, kde válka nikdy nebyla a se zvýšenou pravděpodobností ani nebude. Sami příchozí by měli mít soudnost a jistý stav svědomí, aby nežádali něco, na co vlastně nemají nárok. Pak se stane, že uvedený žák, mimochodem dost problematický a neukázněný, přinese do rukou paní učitelky neuměle napsaný vzkaz své ukrajinské matky, že od příštího dne na tři týdny odjíždějí. Právě na ozdravný pobyt a zrovna na Ukrajinu! Adresátka se samozřejmě diví. Vždyť přece utekli z těžce zkoušené země. A tady hledali klid, mír a pokojné zázemí pro svou práci a možnost vzdělávání svého syna. Co se stalo? Již tam někde u nich válka skončila? Ve zprávách nic nezachytila. Nebo se zbytek rodiny přestěhoval? Měla by se vůbec ptát? Co když způsobí nepříjemnosti a nějakou roztržku? Kdo ponese osobní odpovědnost.
Nesporně bychom si měli všimnout, že ze strany ukrajinské matky nešlo o žádost. Ona po chlapci do školy poslala oznámení. Jedeme a basta. Je vše v pořádku? Jak se má škola zachovat? A co zákon? Jako kdyby chtěla právě sdělit - „vaše zákony nás nezajímají, my se prostě sebereme a na několik týdnů odjedeme a basta“. Jaké hodnocení se jí dá vystavit? Minimálně by mělo platit, že se mám řídit zákony země, která mě přijala. Měl bych pociťovat vděčnost, i když se mi nežije zcela radostně a pohodlně. Za jinými hranicemi by mě mučili a patrně i zastřelili. Možná by se u nás mělo cosi posunout a změnit. Ale kolik času, zbytečných schůzí a obstrukcí poslanců proběhne, než podobný „lex Ukrajina“ vznikne? Pokud vůbec někdy! Hodně dětí cizinců mezitím odjede na fiktivní ozdravný pobyt do své rodné země. Bez ohledu na rozsah, intenzitu a dopady válečných bojů.
