Článek
Nejsem jediným občanem ČR, kterého velmi zaujala zpráva, že vozidla osob, které s nimi přijely z Ukrajiny, se nemusejí dostavit na - pro české a moravské občany povinnou - kontrolu na STK. Odhady říkají, že u nás jezdí okolo třiceti tisíc aut s ukrajinskou registrační značkou. Docela početná flotila, co? Navíc platilo, že do nedávné doby se většina z nich v tuzemsku nehlásila. Stav se začal měnit až letos, kdy se přišlo s povinnou evidencí.
Jak se dalo čekat, zpráva vyvolala nejednotné reakce. Za prvé - je třeba jim jako cizincům, kteří přicházejí z válkou zmítané země, ulehčit, pomoci, vyjít vstříc, zmírnit požadavky. Za druhé - jsou u nás na návštěvě a mají pro ně platit naše pravidla. Jenže se leccos komplikuje. My je sice na návštěvě ve značném rozsahu dodržujeme, avšak hostitelé nám dávají najevo, případně se přímo vyslovují, že si můžeme dovolit více, často se posunout dále, než je obvyklé a přípustné pro domácí jedince!
Místo dalších úvah připojím vlastní zážitek, kdy bych využil nabídku být Ukrajincem. Právě šlo o STK. Osobně se na ni dostavuji s negativními pocity. Jednak zde bývá fronta, i když si člověk přivstane. Jednak se tu setkávám s ponižujícími chvilkami jako - „no jen se na to pojďte podívat“. Jsem nucen sejít do jámy, kde se kontroluje spodek vozidla. A kontrolující osoba mi ukazuje řadu ne zrovna ideálně vypadajících míst. Což by ještě šlo. Avšak užívá tón, jako kdyby mi říkal - „sedíte si někde v kanclu a o auto se vůbec nestaráte, co si jako myslíte?“. Ano, částečně má pravdu. Jen si myslím, že by za sebou měl mít aspoň kousek jistého komunikačního kurzu. Mám na mysli - jak jednat se zákazníky a zákaznicemi STK. Proč?
Jestliže dobře rozumím své práci, ještě nezískávám právo svrchu a v horším případě s despektem a arogantně hovořit s majitelem vozidla. Pokud by se přijíždějící choval stejně, dovedu si představit, že by mohlo dojít k hádce a ke slovnímu a třebas i tělesnému napadení. Jak si mám přebrat dodatky jako - „no jo, pane, chce to péči“ a „já bych s tím takhle teda nejezdil“, „co dneska jezdí po silnicích…“ apod. A nezmiňuji se, co asi tak zazní mimo uši řidiče!
K dobrému pocitu rozhodně nepřispěje, pokud běžný občan poctivě a bez reptání čeká, ale občas ho předejde či předjede jiný člověk, nejčastěji muž, zahlaholí něco na pozdrav směrem do zkušební místnosti, spíše haly a jde do „akce“ bez vyčkávání. Kdo by se divil, že bych v onen den chtěl být Ukrajincem? Myslím - nemuset jet na STK!
Ještě přidám opačný příspěvek, abych vyvážil podávané informace. Musím čestně a otevřeně přiznat, že někdy bych být Ukrajincem nechtěl. Podobně jako mnozí další. Kupříkladu žít a pracovat v cizí zemi, která po řadě roků přestane být příliš cizí, působit v ní bez vlastní rodiny a mít velmi obtížné a nepříhodné podmínky pro návrat. Byť by se jednalo o dočasnou návštěvu. Mám na mysli, že navrátilci hrozí povolání do ozbrojených sil. A také jsem cosi zaslechl o časově velmi dlouhých kontrolách na státních hranicích. K nim se brzo ještě dostaneme. Vcelku lehce zjistíme, že na nich člověk zřejmě prožívá ještě horší pocity, než jaké jsem „získal“ při kontrole na STK.
Zajisté bychom sem mohli přidat poznání, jak se část našich občanů chová k „lidem z východu“. Ano, dílem jsou jiní a v něčem jsou za námi. Zároveň se zamysleme, jaké chování k nám měli a mají občané tzv. západní a vyspělé Evropy. Nebo jen vyspělejší Evropy? Nemělo by se paušalizovat a soudit. USA nám slouží jako velký vzor, a nakonec jsme v přímém přenosu mohli sledovat napadení Kapitolu. A žhavým kandidátem na hlavu státu je osoba, která je známa svým neslušným chováním a řadou kauz, které projednávají příslušné soudy. Raději se snažme ve svých výrocích být umírnění a opatrní. A pouvažujme, zda a v jakém rozsahu platí známá lidová moudrost - „každý je strůjcem svého štěstí“.
