Článek
Probíhala poměrně velká narozeninová oslava. Zúčastnily se jí čtyři generace početného rodu. Zdá se velmi zajímavé sledovat, zda a nakolik se projevuje mezigenerační porozumění, jaká je úcta mezi přítomnými a jestli vůbec existují témata, o nichž přítomní mohou bez větších potíží mluvit a případně na nichž by se navíc též shodli. Hned na počátku sdělím, že vynechám tradiční shodné prvky jako kritiku vysokých cen a počínání politiků.
Uvedené akci dalo kladný rámec příznivé počasí. S ohledem na pokročilé datum významný prvek. Mile svítilo slunce. Po noční a ranní mlze a velmi zamračeném, šedivém a po mokrém dopoledni se vyčasilo. Několik hostů se mírně opozdilo, ale nálada se zásadně nezhoršila. Než dorazili poslední opozdilci mužského i ženského pohlaví, leccos se probralo. Po dortu a kávě nastalo uvolnění a kdosi nadnesl téma dávek pro tzv. potřebné. Většina zpozorněla, byť nikoho se dávky osobně netýkají. A nikdy je nebrali, neboť dlouhé roky chodili do práce. Pokud mezi ně ovšem nebudeme počítat důchod. Na rozdíl od předchozích oblastí se tu začaly názory dost rozcházet. Co se dalo zaslechnout?
Prý že mnozí z žadatelů a žadatelek nepracují, jen se povalují doma, práci aktivně neshánějí a ostatní aby na ně makali. Hlasatelka mluvila docela zaníceně. Skoro jako kdyby měla osobní zkušenost z práce s nimi, třeba na ÚP. Tam sice nikdy nepůsobila, ale údajně ví své. Jeden muž se snažil její výrok mírně napadnout. Uvedl, že řada lidí dnes práci sice má, ale vždy jim vydělané peníze nestačí na živobytí. Jak všichni vědí, ceny neustále rostou, že? Jemu se dostalo přikývnutí. Jenže za moment se objevil jiný názor - málo vydělávající by se měli více snažit. Možná se kdysi ve škole moc neučili, měli nepěkné známky, a tak nyní nemohou sedět v manažerských židlích a brát desítky tisíc korun českých. Nemluvě o jejich krátké době putování vzdělávacím systémem. Začali si vydělávat brzo. A měli si už tehdy něco našetřit. V životě člověka by se mělo postupovat aspoň trochu spravedlivě. Tak ať si teď nestěžují a více máknou. Proč by jim měli šikovnější a vzdělanější platit za jejich tehdejší lenost a liknavost? Tady se opět dostalo mluvčímu souhlasu.
Poté se zvedla jedna paní, hluboce se napila ze sklenice vína a odešla za roh domu, aby si tam zapálila a její zplodiny neobtěžovaly přítomné. Můžeme ocenit. Ještě nezmizela z očí, když další osoba měla nový podnět. Vzpomněla si na slovo živobytí a dala si ho dohromady se zde popíjeným alkoholem a cigaretou oné paní. Její dotaz zněl - „heleďte se, přijde vám v pořádku, že se z dávek od státu kupuje chlast a kuřivo? Mně teda ne.“ Diskuse náhle nabrala nový směr. Stát tady vlastně podporuje neřesti. Jistěže ne každý si uvedené elementy za peníze ostatních pořizuje a oddává se jim. Pokud si vydělá, dodává muž středního věku, ať si kupuje, co chce. Jestli však dostává peníze ze státní kasy, měl by se proces kontrolovat. Jak k horšímu stavu přijdou chudáci děti, když jejich rodiče popíjejí a kouří? Dokonce doma. Takže jim jdou špatným příkladem, děti vše vidí, dýchají otrávený vzduch a ještě třeba nemají na svačiny a učebnice do školy! No a do ní docházejí v onošeném oblečení a odrbaných botách…
Tady se dá těžko co namítnout. Nebo si myslíte, že můžeme na lidech nechat všechno, aby si řešili svou situaci? Je správné, aby spoléhali na automatický příjem a pomoc od státu? Nikdo by se neměl zajímat, co se s finančními prostředky nás všech děje? Jde v případě užívání návykových látek o jejich nesprávné užití? Nebo lze již hovořit a psát o zneužití? Měly by být povinně dávky udělovány v poukazech? A jak se zajistit proti jejich „zpronevěře“? orazítkovat je jménem osoby, jíž byly uděleny, a stanovit povinnost obchodu, aby je ověřil podle občanského průkazu? Jistě běží o zásah do osobní svobody. Avšak chtějí užívat státních peněz, našich…
