Článek
Nosil bych dříví do lesa a mouku do mlýna, kdybych někomu sděloval, že probíhá válka v jisté exponované části světa. S vysokou pravděpodobností o ní většina občanů ví. Nejlépe jedinci, kteří kvůli ní někde uvízli a kteří čekají na návrat někoho. Názory na ni se přirozeně velmi liší. Dalo by se napsat, že se nacházejí v celém pozitivně negativním spektru.
Jedni projevují souhlas s masivními leteckými údery proti vedení země s teokratickým zřízením, neboť je chápou jako osvobození tamního lidu od jha nesvobody a útlaku. Na druhé straně slyšíme občany, jak nesouhlasí s porušením mezinárodního práva, mj. nedotknutelnosti hranic a vměšování do vnitřních záležitostí. Třetí lavírují kolem ceny prováděného aktu. Ano, zákony a smlouvy byly sice porušeny, ale výsledek by mohl mít vyšší hodnotu. Podobně jako když u nás přeběhnete přechod pro chodce na červeného panáčka, abyste na protějším chodníku pomohli stařence, která upadla a silně naříká. Každá vteřina je drahá…
Najdeme ještě další pohledy. Myslím, že mnohé lze považovat za srozumitelné a všechny za legitimní a mající právo na vyjádření, hodnocení a komentáře. Včetně části lidí kritizujících představitele hlavních politických mocností světa. Třeba že vlivem náletů USA a Izraele si jiné státy mohou nyní v klidu napadnout a podrobit, koho chtějí a koho mají v plánu. Co jestli se spustí dominový efekt? Zastaví se někde?
O dopadech a o politických a jiných souvislostech nyní dále nechci spekulovat. Nicméně potenciál pro úvahy, zamyšlení a provokování se naskýtá velký. Spíše bych pozornost zaměřil na naše spoluobčany, kteří kvůli zahájeným válečným bojům uvízli v zahraničí. Leccos se stává předmětem diskusí. Také mezi sousedy, kolegy a kamarády. Rád bych představil několik pohledů. A začnu jedním, který přinesl nadpis. Lidi nemají nikam cestovat a mají sedět doma na zadku. Pak se jim nic nestane a bude klid. Stát musí šetřit a nyní aby pro cestovatele vyslal vládní speciály. Vždyť jen kolik zmíněná akce bude stát peněz! Copak máme na rozhazování? Nemá se každý starat sám o sebe? Kolem se objevují četné otazníky. Co je a není správně?
V jiné besedě jsem zachytil názor - „dobře jim tak“ a „co chtěli, to teď mají“. Prvně uvedený v sobě patrně skrývá nějakou zlobu a možná rovněž závist ve smyslu - „já se nikam nedostanu, oni ano, tak je dobře, že je postihly problémy“. S druhým spíše nemůžeme souhlasit. Určitě nebude moc lidí, kteří by někam jeli, aby se dostali do vyššího stupně komplikací. Občas je někdo varován, třeba před výletem do džungle, do vysokých hor a do jiných nebezpečných míst, přesto podnik vykoná. Má povinnost snášet důsledky? Nemá se mu pomáhat? Kdo vše zaplatí?
Na závěr by asi neškodilo, kdybychom se zamysleli nad pocity našich lidí za hranicemi. Pochopitelně bude převládat strach, obavy a napětí, také lítost že se někam vydali, zejména když prve vyslechli varování. Ke všemu si připočítejme finanční prostředky, které padnou na pobyt navíc. A třeba na cestu na náhradní místo odjezdu či odletu, pokud vůbec bude. Hodně nejistoty. Svoji nemalou roli hraje fakt vzdálenosti od domova. Porovnejme ho se situací, kdy šest kilometrů od bytu píchneme kolo během jarní projížďky. Ano, nejsme potěšeni, skřípeme zuby, ale událost zvládneme. Ale pár tisíc kilometrů? Ano, mířím na pocit bezmoci, kdy nemáme vývoj pod kontrolou, dokonce ani pod minimální. I jedinci, kteří nadávají na stát, vládu a na všechny politiky, nyní musejí bezmocně čekat, jestli pro ně něco udělá. V hlavě se objevují pojmy jako náhoda, štěstí, naděje, nervozita… Naopak pro leckoho budou obtížné situace posílením. Leccos na sebe zjistí a může se jednat též o kladné momenty. Třeba že se nezhroutí, poradí si a proces zvládne! Zvýší svou připravenost na život.
Zakončím úvodní otázkou - mají lidé „raději“ sedět doma na zadku?
Vyšlo na Seznamu:
Bitky, oheň v ulicích, alarm na všech mobilech. Češi uvízli v Bahrajnu či Abú Zabí
Vyšlo na idnes.cz:
Příběhy Čechů, kteří přiletěli z Ománu. Někteří hovoří o štěstí, jiní, že se vrátí
