Článek
Zdá se, že je důležitou součástí celkového školního procesu. Nejlepší by bylo, kdyby se stala skutečností. Kdo by se snažil o podrobnější pohled, najde několik momentů, kdy se ji vyplatí aplikovat. Já se pokusím na některé z nich podívat a poukázat na jejich význam.
Návaznost číslo jedna se jeví jako jasná. Nejdříve děti nastupují do první třídy. Vstupem do ní se z nich stávají žáci a žákyně. Vlastně by se dalo mluvit ještě o jejich docházce do MŠ, kde se rovněž měly něco naučit, aby o něco později začaly v ZŠ co nejlépe. Jak víme ze sportovní oblasti, na dobrém startu hodně záleží. V části sportů ho jako pokažený už nelze napravit, třeba při závodech sprinterů. Naopak v kolektivních sportech býváme svědky dramatičnosti, kdy původně vedoucí mužstvo začne prohrávat. Kdo nakonec vyhraje?
Návaznost číslo dvě též bude k pochopení. Nejdříve se děti učí jednodušší prvky a po nich složitější. Proto nebudou začínat násobilkou, ale sčítáním nejmenších čísel. Podobně se jde dále v ostatních předmětech. Učebnice nevznikly nějakou náhodou. Příslušní odborníci zkoumali celý proces a snažili se je navrhnout, uspořádat a schválit jako nejvíce vyhovující růstu, zrání a učení dětí. Místo kritiky bychom jim měli projevit vděčnost, že pro naše děti připravili schůdnou cestu.
Návaznost číslo tři je o cosi složitější. Nejmenší žáci a žákyně by si měli co nejdříve zvyknout na nový režim a přizpůsobit se prostředí, aby je změna příliš dlouho nevyčerpávala. Děti se obvykle snaží a brzo prokazují pokrok. Požadavky na ně se postupně zvyšují, až jsou po několika letech schopny určité úrovně samostatnosti. Je dobře vědět, že je v průběhu času čeká jistý počet stupňů, které mají za úkol absolvovat. Pokud možno úspěšně. Proto je správné jim jednotlivé části a úkony ukazovat a vysvětlovat. V lepším případě získávat pro jejich plnění.
Návaznost číslo čtyři jde ještě výše. Dozvěděl jsem se o ní nedávno. Jedna paní učitelka si trochu postěžovala, že krátce po přebrání třídy po kolegyni zjistila, že její noví svěřenci neumějí spolupracovat. Myslím, že tady kráčí o docela významnou věc. Schopnost spolupracovat totiž patří mezi klíčové kompetence. Ve škole i v zaměstnání. Jasně si uvědomuji, že žijeme v individualistické společnosti. Na druhé straně platí, že bez pomoci a spolupráce pravděpodobně nebudeme dosahovat žádoucích výsledků. Stačí si připomenout značný počet specializací a tím rostoucí požadavky na interdisciplinární přístup.
Jak proces ve třídě nyní vypadá? Děti obdrží úkol rozdělit se do dvojic, jindy do trojic. Doposud pobývají na prvním stupni, tak jim dospělá osoba pomůže. Těžko něco může fungovat rychle a automaticky. Poté upřesní, co budou dělat a jak si mají počínat. Jenže žáci a žákyně zůstanou sedět vedle sebe a nekomunikují spolu. Na stanoveném úkolu sice začnou pracovat, ale každý si jede podle sebe. Že by tolik potomků jejich rodiče vedli k vyššímu stupni samostatnosti? Nebo tu jde spíše o neschopnost spolupracovat? Druhá verze se více blíží pravdě. Prozatím mají děti slabé výsledky, hodně je tady musí učit, ale dodává, že je teprve začátek. Času je dost. Objasňováním a tréninkem se leccos dosáhne a dožene.
V budoucím životě na ně čeká mnoho odlišných situací, v nichž budou jako dospívající a dospělí nuceni si poradit. Někdy si vystačí sami. Jindy se neobejdou bez přispění ostatních. Již dnes by měli ovládnout potřebné základy, aby se komplikací vyskytlo co nejméně. Nečekají na ně pouze hezká období. Proto je třeba se oblasti spolupráce silně věnovat včas. Nejlépe začít hned. A vytrvat! Navzdory kolísavým a neuspokojivým výsledkům.
Co sdělit na závěr? Škola a zejména její vedení by měly dospět k ujasnění, co vše se ne/stane součástí RVP a ŠVP, co se probere teoreticky a co se ne/bude dotahovat do praktických podob. Ve hře bude do jisté míry i morální aspekt. Vezme si některá paní učitelka na svědomí, že málo svoje dočasné svěřence připravila na pozdější etapu jejich života? Uzavřeme, že s dokonale zvládnutou násobilkou a excelentním pravopisem dnes rozhodně nevystačíme. Bere se jako nutný základ.
