Článek
Pochopitelně se myslí mobilní telefon, aby bylo jasno od začátku. Věci se mají pojmenovávat správně a přesně, abychom co nejvíce snížili možnost nedorozumění a nepochopení. Zásada je jasná, leč dodržuje ji pouze menšina. Při přísnějším pohledu by se muselo trvat na stanovisku, že mobilní přece není telefonní, ne? Nebo snad ano?
Někoho by mohla následující otázka překvapit. Nicméně podle mého názoru má nárok na svou existenci, tj. na její položení. Jak vlastně normální mobilní telefon vypadá? Pozor - leckdo bude se svou odpovědí hned hotov. Přemýšlivější jedinci chvíli počkají. Ze své i cizí zkušenosti vědí, že ukvapené odpovědi nemusejí být správné. Sami se ne jednou přesvědčili, že mohou nadělat škodu. Mají snad oni být dříve nebo později označeni za viníky? Negativní nálepku rozhodně nepotřebují. O pověsti ani nemluvě.
Proto nechám dotaz z úvodního odstavce při životě a budu se ptát dále. Řešíme normální mobil. O který z mnoha typů a provedení se jedná? Neměli bychom slepě spoléhat na informace ze svého okolí a zejména z médií různého typu a zaměření. Můžeme se na ně plně spolehnout? Nikoli. Vše, co se nám sděluje, berme s určitou rezervou. Moje doporučení vůbec nemusí být použito. Někdo má rád život poněkud na houpačce. Proč by se měl držet linie střízlivosti, když se může hodně vyžívat v radosti, byť o něco později může být dost zklamán?
Jako na první se podíváme na starší občany. Co je podle nich nejvíce potřebné? Aby obsluha byla snadná. Nechtějí se moc učit novinkám. Přesto registrujeme stovky a tisíce, které si dotykový mobilní telefon pořídily. Jinak a možná trefněji by se dalo napsat, že jim byl pořízen jejich mladšími potomky. Řada z nich už dříve nekriticky podlehla nabídce moderních informačních a komunikačních technologií. Následně se snaží, aby stejné zážitky měli i jejich rodiče. Ale copak tak proces musí nutně fungovat? Oni mají odlišný soubor osobních vlastností, motivů, přání, postojů a cílů. Podobně jako se liší v množství dalších lidských položek. Přesto lidé často rozhodují za druhé, aniž by se jich ptali. Pak bychom mohli uvažovat, hovořit a psát o nevyžádaných radách, vnucených doporučeních a také o násilné pomoci.
Nemusíme si všímat pouze seniorů. Výjimky se najdou rovněž v o dost mladších věkových kategoriích. Nedávno jsem poznal, že i dnešní moderní dítě může vlastnit starší tlačítkový přístroj. A jeho rodiče k danému uspořádání mají svoje důvody. Množné číslo je na místě. Nepůjde o jediný. Jak zní první? Nemají přece povinnost automaticky vyhovět každému přání svých potomků. Zejména pokud si dupne nožkou a nepředvádí odpovídající chování. Nemluvě o školních výsledcích. Za druhé se nenechají znepokojit častým argumentem typu - „všichni už mají…“ a zazní název moderního přístroje. Část dětí si dokonce diktuje typ. Děje se tak, aby zachovaly svoji konkurenceschopnost ve třídě. Vždyť jsou účastny každodenního soupeření o pozice a právě mobilní telefon patří mezi směrodatné ukazatele a prostředky. Podobně jako třeba značkové oblečení, způsob bydlení, automobil rodičů, kam se jezdí a spíše létá na dovolené apod. Jde opravdu o podstatné kritérium?
Třetí možnost? Někdo z dětí ho tak dostane za trest. Třeba na čas. Něco bylo dohodnuto, vytyčeno, ale není plněno. Je přece správné sáhnout po sankci. Především pokud vše zapadá do výchovného systému a je pojímáno jako součást celkové přípravy na život. Tady bychom úmysl a skutek rodičů měli podpořit. Neměl by však být spojen s negativně znějícími odsudky a provokacemi, které se někdy ze strany dospělých projevují. Možná lze uzavřít, že tak jako skoro všechny výchovné postupy jsou normální, pak i všechny druhy mobilních telefonů jsou normální.