Článek
Někdo by mohl říci, že na velké věci je možné narazit také v jiných částech kalendářního roku. A já s ním budu souhlasit. Opravdu se tak může stát. Já se přesto pokusím nabídnout svoji variantu pohledu a nechám na každém, zda ji pochopí, přijme, bude s ní souhlasit, případně předloží svoji vlastní. I zcela jinou.
Tak například z pobytu na tehdejší vesnické ZDŠ si pamatuji na spolužáka, který rozhodně nepatřil mezi chytré a hodné. Dost často byl napomínán a nosil v žákovské knížce poznámky. Snad ji i ztratil. Přitom jeho rodiče se s ním moc nemazlili a často byl bit. Zejména matka vypadala jako osoba od rány. Neměl jsem ho moc v lásce, protože se ke mně nechoval vždy hezky. Občas šlo o nepříjemné zážitky, neboť spory řešil za pomoci násilí. A mluvil neslušně, což nešlo dohromady s mou výchovou a s mou upřímnou snahou dodržovat pravidla daná ze strany rodičů.
Nicméně nevidím vše jen špatně. Mj. jsem mu drobet vděčen. Když / tehdejší soudružce / učitelce přinesl hrušky z jejich stromu, dosud nikdy jsem tak velké neviděl. A myslím, že ani potom. Učitelka dar rodičů přijala, asi jako drobnou náplast za ne zrovna příkladné chování jejich syna. K její cti patří, že ve svých nárocích na nezbedného žáka nijak neslevila. Tak mě napadá. Mohla by si stejný postup dovolit dnes? Na naší zahradě také roste hrušeň. I když se její plody nedají označit jako malé, stejně by vedle spolužákových vypadaly jako chudé příbuzné. Po úspěšném zvládnutí zlomků o pár let později jsem je hodnotil asi jako třetinové.
Další „velký“ zážitek mám ze Zahrady Čech, která se tradičně po létu pořádala v Litoměřicích. Poněvadž pocházíme z vesnice, byli jsme zvědavi na výpěstky jiných osob. V televizi akci chválili, a tak jsme se rozhodli, že se na ni rovněž koukneme. S odstupem roků mě napadá, že „velký“ už byl příjezd do zmíněného města. Jen dodám, že šlo o dobu, kdy se u nás budoval socialismus a provoz na silnicích byl přibližně osminový / Zase zlomky, vidíme, že se vyplatí o nich cosi vědět! / ve srovnání s dneškem. Mnohdy se hodí…
V Litoměřicích došlo k dopravnímu kolapsu, jaký je v současnosti běžný leckde. Ovšem tenkrát… Chodci se pohybovali rychleji než osoby v autech. Naštěstí nepanovalo vedro. Ještě, že pořadatelé měli docela zvládnutou poslední fázi, tj. parkování. Na nás zbylo místo na okraji velké škvárové plochy u zvedající se hliněné stěny. Dveřmi jsme sotva vylezli, ale když jsme viděli velkou plochu tvořenou střechami automobilů, pozbyli jsme kritických připomínek. Byli jsme rádi, že jsme se sem vešli. Spíše jsme se snažili těšit, co uvidíme. A festival „velkých“ věcí zdárně pokračoval. Nejdřív měl podobu dlouhé fronty na pokladnách. Mezi vzpomínky tu patří, že děti vcelku klidně stály vedle rodičů a prarodičů, aniž by projevovaly nevoli a byly otravné. Snad ani nemusím dodávat, že neměly k dispozici žádné ze současných elektronických hraček. Dokázali by se dnešní následníci aspoň z půlky napodobit?
Velké věci nadále neodcházely ze scény. Poté ve vysokém počtu stánků a výstavních míst. A abych podal zcela konkrétní věc, tak nás udivila velikost jablek. Až zde jsme se dozvěděli o soutěži Jablko roku. Mohu potvrdit, že jablkoví finalisté vypadali skutečně mohutně a rovněž krásně. Barva, lesk, dojem. Prostě - k nakousnutí! Při vědomí dvou háčků. Jeden člověk - by asi nezkonzumoval více než jeden kus najednou. A druhý - vystavený kus ovoce je tak veliký, že se do něj takřka nedá zakousnout.
