Článek
Ještě nemáme schváleny všechny změny zákoníku práce, ale již se kolem něj vynořují diskuse. Padají v nich souhlasná i protikladná stanoviska k předkládaným návrhům a opatřením. Obyčejní lidé i odborníci se přou, zda se více vyhoví zaměstnavatelům nebo zaměstnancům. Vše se ještě uvidí po projednání v celém legislativním procesu. Já bych se zastavil u jedné ze zmíněných položek. Mám na mysli snížení věkové hranice na čtrnáct let, od kdy asi bude možné se zúčastnit pracovní brigády.
Rozhodně bychom neměli podcenit hlasy osob, které upozorňují na velmi nízkou připravenost současných dětí plnit úkoly a vyrovnávat se s povinnostmi. Jako příčinu negativního stavu vidí rodiče, kteří se snaží svým potomkům ve všem vyhovět, plnit jejich přání a svoje přístupy zdůvodňují heslem - „aby se měli dobře“. Jejich dobré úmysly můžeme chápat, ale je nanejvýš potřebné se zamyslet, kam v praxi vedou. Ano, hádáte správně, k netrénovanosti, neschopnosti, ne-návyku k práci atd. Až příliš často před sebou máme mazánky, které skoro všechno unaví, znechutí, rozlítostní, vykolejí, naštve a stěžují si na svůj „obtížný“ stav. Pozor - někdy ho s jasnou neznalostí reálného života označují jako „extrémní“! Můžeme je pochopit. Pokud skoro nic neumím, je i lehký příklad těžký.
Na druhé straně bych rád upozornil na pár konkrétních příkladů, které nám dávají naději, že vše nemusí být jen špatné. Právě na jejich základě jsem zvolil název dnešního nadpisu. Představíme si dívenku, která má pouhé tři roky. Mezi její takřka každodenní činnosti patří razítkování desítek a občas i stovek vajec, které vyprodukuje rodinná firma. Již před pár měsíci zvládla krmení slepic, králíků a jejich zvířecích „kamarádů“. Stačilo dvojí až trojí vysvětlení a názorná ukázka ze strany pracovitých rodičů a proces úspěšně běží. Dcerka bere vše vážně, dělá málo chyb, škody způsobuje zanedbatelné a ještě si stačí hezky povídat se zvířátky. Poslouchá rodiče a ví o nich tolik zajímavostí, že by je mohla jít vyučovat na první stupeň do ZŠ. Mnoho dětí by jí mohlo znalosti závidět. Jenže pro ně nemají hodnotu. Ony raději upírají zraky na displej mobilního telefonu. Jak lehce pochopíme, jejich přínos pro rodinu bude patrně nižší. Jestli však jako cíl bereme „klid pro rodiče“, pak něčeho opravdu dosáhli. Dali jim totiž pokoj. Každý si zaleze do své místnosti a v ní tráví čas sám se svými elektronickými aktivitami. Jak bude za pár let potomek připraven na výše uvedenou brigádnickou činnost? Nebo ho rodiče „raději“ nikam nepustí? Vždyť by se moc namáhal, trápil, chudák.
Pojďme o kousek dále, ač zůstaneme na stejném místě, tj. v témž domácím hospodářství. Tříletá pracuje. Pozoruje ji mladší sestra. Kdo by se divil, že vlivem mechanismu sociálního učení odkouká její úkony a zanedlouho ji nahradí, neboť i ona se chce podílet a být šikovná jako sestra. Sleduje a přiučuje se, aby o více než rok starší sestra mohla postoupit k náročnějším pracím. Třeba trhání plevele, sběr a třídění plodů bez jejich poničení a naopak se správným uložením, odebírání vajec z kotců, sušení sena a jiné, která já sám dobře znám z dob mládí, které jsem strávil na vesnici. A zdaleka jsem nebyl mezi vrstevníky sám jako často zapojený. Dnes? Co spatříme? Spíše nikoho a nic. Chodit ven, lítat a hrát si venku není atraktivní. Žel pro část dětí jde spíše o trest, neboť nemohou hrát elektronické hry a pobývat na sociálních sítích, kde se s ohledem na věk ani nemají vyskytovat. Nebo se snad mýlím? Co jestli venku nejsou vidět z důvodu, že někde plní pracovní úkoly?
