Článek
Nedávno jsem od jednoho muže zaslechl, jak nízko jsou dnešní děti. Ještě dnes vidím, jak udiveně kroutil hlavou a doplňoval své teze a pochyby o bližší podklady. No - nemusíme mu zcela věřit, ale přesto se mi jeví jako prospěšné jeho názoru věnovat pár minut a poznámek. Za nakolik věrohodné jeho tvrzení můžeme považovat?
Nejprve uvedu stručný popis jeho dětství. Jakmile skončila škola, nezdržoval se v ní, ale běžel domů. Hodil tašku kamsi do kouta, převlékl se a bez zdržování mířil ven. Na tradiční místo srazu dorazil mezi prvními. Nikdo se nemusel s nikým domlouvat a dohadovat. Nikdo nepotřeboval placaté elektronické kamarády. Cíl byl jasný. Pohybovat se na čerstvém vzduchu a užít si, co se dá. Mezi obvyklé aktivity patřívalo pobíhání po okolí, kopaná, hry na vojáky, návštěvy lesa, přeskakování místního potoka, jízdy na kole na různé vzdálenosti, později střelba ze vzduchovek do terčů a někdy žel na živé jedince, nejčastěji šlo o slepice, žel se tam objevilo i kotě a žába. V zimě se do hlavní role dostávaly brusle, sáně, lyže a hokejky. Prostě skoro pořád v jenom kole. Až po hodinách lítání, jak se o náplni odpolední a podvečerů vyjadřovali rodiče, se vracel domů a trochu se zajímal a staral o školní věci.
Dnes s odstupem vidí dvě velmi důležité okolnosti. Ke své spokojenosti, šťastnosti a dalším kladným pocitům vůbec tehdejší děti nepotřebovaly cokoli z nabídky moderních informačních a komunikačních technologií. A za druhé byly díky pohybu poměrně dost odolné. Ba možná by se dal použít pojem z nadpisu. Svoje - podle někoho dost troufalé - konstatování doplňuje popisky jako - „nikdo se o mě řadu hodin nestaral“, „když jsem někde upadl a měl modřinu, nic se nedělo, nikdo nebrečel, nevolal pomoc, vše jsme zvládli sami a na místě“, „potíže v partě jsem si musel řešit sám, za žalování mě akorát potrestali“, „rodiče si hleděli nějaké práce, a tak nějak předpokládali, že večer se dostavím domů“ apod. Doplním - pokud možno v pořádku.
Kdybychom si měli pomoci sportovní analogií, zákonitě se nabízí pojem trénink, nejlépe každodenní a přispívající ke zdraví, kondici a konkurenceschopnosti, o níž se tehdy nemluvilo, ale jež nesporně existovala. A byla naprosto skutečně existující! Je nabíledni, že kdo dochází kupříkladu do fotbalového kroužku a zvládne jednotlivé dávky, bude o dost lépe připraven než jedinec, který doma leží a sleduje displej. Jistěže pohybem prstu nějaký díl své osobní energie spotřebuje, nicméně půjde o zanedbatelné množství ve srovnání s pohybem celého organismu. Nemluvě o intenzivnějších podobách. Jak se ví a jak máme mnohokrát potvrzeno od specialistů na vnitřní procesy lidí, sport výrazně pomáhá ke zlepšení stavu v tělesné a duševní rovině. A tady s nejvyšší pravděpodobností bude ležet odpověď na otázku, proč jsou dnešní děti tak slabé, podávají nízké výkony, proč mají blízko k depresivním stavům, proč se vyhýbají námaze, proč je často bolí břicho, všelijak se vymlouvají atd.
Navíc si uvědomme, že podíl na ne zrovna optimálním stavu dětí mají sami rodiče. Jak vypadá? Za prvé věnují svým dětem příliš mnoho pozornosti. Za druhé stav vypadá, jako kdyby programově u svých potomků pěstovali zvýšenou citlivost, což někdy není vhodné uspořádání. Mezi důsledky najdeme, že automaticky poukazují na ztížené podmínky a nejraději by se jim vyhnuli oni i potomci. Za třetí je zbavují úkolů a povinností, až se někdy stává, že děti nemusejí dělat vůbec nic. Leccos se poté přenese do školy.
Budeme někdy mít zocelené děti? Ano, otázka žel zůstává. Nechce se mi na ni odpovídat hned záporně. Snad dojde ke změně. Mluvit a psát o zvratu a o revoluci však nejspíše nebude patřičné. Avšak změna by přijít mohla a měla. Nejdříve v hlavách matek a otců. Kdy je napadne, že svou „výchovou“ je vedou ke slabosti a neschopnosti? Chtějí z nich mít nemakačenky a závislé jedince, kteří u nich bez zaměstnání zůstanou bydlet desítky roků?
