Článek
Školní obraz nemá jedinou podobu, s níž jsme se nedávno seznámili a která stojí za ocenění. Příslušníci pedagogického sboru poměrně často narážejí na fakt, že ukrajinské děti doma příliš nepracují. Některé velmi málo a řada z nich vůbec. Kráčí o vyšší procento oproti české populaci. Obecným míněním je, že by se měly hodně snažit. Skutečnost vypadá jasně, jak jsou rozdány karty. Kdo přijde do cizí země, má se co nejvíce, nejdříve a nejlépe učit jazyku, aby porozuměl prostředí a jeho charakteru, požadavkům a posléze i zvláštnostem. Aby se neocital mimo hru. Což se části příchozích dětí týká.
Součástí se logicky jeví efektivní využití času doma - na vypracování domácích úkolů a na přípravu na další den do školy. Jenže se ukazuje svízel. Podstatou je, že zde probíraní cizinci jaksi nemají jako my tzv. v krvi, aby se dětem po školní stránce věnovali. Nebo aspoň ne tolik. Pokud jsou dlouhé hodiny zapojeni v pracovním procesu, člověk by se nedivil. Mají zvýšenou potřebu si odpočinout. A nejsou-li úplně dobří v jazyku, jejich šance se dále snižují. Ústnímu podání rozumějí poměrně dobře, ale písemné verze jsou pro ně moc složité. Stejně jako u našich občanů, kteří za prací či za studiem vycestovali ven bez patřičné jazykové vybavenosti.
Součástí vyrovnané informace je, že část ukrajinských dětí se odpoledne účastní distanční výuky ze své rodné země. Pak se dá opožďování a nižší aktivita docela jednoduše vysvětlit. Nechtějí ztratit kontakt se svou zemí. Ani jejich matky a otcové, pokud tu jsou zúčastněni a nebojují ve válce. Nevíme, co vše ukrajinské děti dělají po škole a také jak přesně pracují nejlepší žáci a žákyně. Co když dělí svou pozornost a elán na dvě strany? Je jasné, že nelze být vynikající v tak širokém rozsahu. O dost přesněji víme, jak někteří z nich nejvíce narušují klima ve třídě a různým způsobem obtěžují ostatní děti. I přes desítky upozornění a pohovorů. Některé probíhají s nimi, čas se dostane i na rodiče. Po potvrzení pochopení a přikyvování se až na výjimky mnoho nemění.
Vrátíme se k žákům. Části z nich se ani nechce pracovat. Nechci uvádět žádná procenta a zlomky. Mnohdy se stalo, že rozrušili chod doposud dobře fungující třídy. Pozor - čeští žáci a žákyně tu dost věrně kopírují vývoj postojů svých rodičů. Nejprve své nové spolužáky z Ukrajiny pozorovali. Nevěděli, co od nich mohou čekat. Poté učinili - často na základě výzvy dospělých ve škole - vstřícná gesta a pomáhali jim. V posledních měsících se stanoviska proměňují. Vidí jejich nedostatky, neochotu se přizpůsobit, poklesky v podobě nedochvilnosti a neplnění úkolů a leckdy jsou konfrontováni s jejich slovními a dalšími útoky. Mají si vše jako místní nechat líbit? Mají čelit nájezdům osob, kterým by měli aktivně, nezištně a elánem pomáhat? Kdo se jich jako domácích zastane? Kdo je pochopí, podpoří a povzbudí? Rodiče obvykle nemají čas. Na nesváry, hádky, konflikty a napadení je zaděláno. Byť do známé ponorkové nemoci je ještě daleko. Není ovšem vyloučena.
Je jasné, že vše se podepisuje na kvalitě vzdělávacího procesu. Jistě se stane předmětem vědeckého zkoumání, jak a na koho zmíněné, naznačené a další jevy a procesy nejvíce dopadnou. V horší variantě by mohlo jít o cosi jako „prodloužený covid“, s jehož pozůstatky se dospělí a též děti ve škole potýkají dodnes. Řešení přitom bylo tak jasné - zhoršily se podmínky, musím zabrat, abych se udržel nad hladinou. Ba možná se navzdory nepříznivým podmínkám zlepšil. Problém je, že většině obyvatel - děti nevyjímaje - chybí kázeň, osobní odpovědnost a řada dalších důležitých prvků a vlastností.
Nakonec chci ukrajinské občany a jejich děti pochválit. I když se nám nemusí jejich přístup ke škole, školství a ke vzdělávání líbit, přece jenom se dostali dále než lidé z jiných zemí. Kupříkladu v Mongolsku podle tamějších obyvatel dítěti stačí maximálně dvě hodiny vzdělávání denně, zbytek musí vyplnit domácí prací, ať již se odbývá v jurtě nebo v jejím okolí… Hodnota vzdělání je nízká.
