Článek
Jak již víme z předchozího zamyšlení / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-ukrajina-rozhodujici-okamzik-se-blizi-aneb-nejsou-obranci-111986 /, velmi se nedostává lidí, kteří by bojovali na straně obránců. Je jich potřeba jako pověstné soli. Stav se však nachází spíše na „hladině šafránu“. Existují dvě významné položky v mysli člověka - ochota a schopnost. Při využití metody kritického myšlení nám vyjdou čtyři základní praktické varianty, které zřejmě nemusím podrobně rozepisovat. Nad vším může brzo vzniknout a začít vyčnívat příkaz - „bez ohledu na ně a na jejich poměr půjdeš a budeš bojovat“.
Nemělo by nás udivit, že se lidé do armády nehrnou. Kde by je mělo vedení Ukrajiny hledat? Pochopitelně doma a rovněž za hranicemi. Utvořilo se několik skupin, netvrdím však, že všichni její členové mají stejné myšlenky a názory. Ale dost se k sobě uvnitř skupiny budou blížit. Jedni pocházejí z míst, kde se doposud nebojovalo. Druzí odešli bez přímé hrozby, ale válka tam mezitím již více nebo méně zasahuje. Třetí mají velmi negativní zkušenost s agresí. Čtvrtí odešli dříve, než k válce došlo. Navíc každý vyrůstal v konkrétní rodině, rozvíjeli jeho charakter a vštěpovali mu určité hodnoty. Se zvýšenou pravděpodobností nenajdeme identicky myslící a cítící jedince.
Jak by se složité uspořádání mělo řešit? Bude čas na uplatnění nějaké ohleduplnosti a citlivosti, když běží o obranu těžce zkoušené země? Měli by tamější občané cítit automatickou chuť poslechnout výzev politického a armádního vedení a nastoupit do jednotek a bojovat? Není úplně jedno, kdo do nich přijde. Kolují zprávy, že nejlepší, nejvycvičenější a nejpřipravenější vojáci jsou zranění, vyčerpaní a často též mrtví. Kdo je nahradí? Někdo málo připravený? Nevycvičený? Pamatujme i na případy, kdy za sebou může mít poměrně kvalitní výcvik, ale uvnitř není přesvědčen, že by měl jít bojovat. Nemusí jít o tzv. správnost věci. Prostě se mu nechce. Během svého života něco dokázal a vybudoval a není ochoten riskovat a nechat se zabít na frontě. Jinak by se dalo napsat, že si vytvořil „svůj hrad“ a k němu komfortní zónu. A my víme, že se ji lidem nechce opouštět. Jde o dost námahy.
Při bližším pohledu zjistíme, že snížená chuť do bojů a obrany má další důvody. Třeba nedostatečná důvěra v politiky a v jejich počínání. Navíc hodně občanů vidí, jak špatně ve státě a v armádě fungují leckteré procesy, bují korupce, vytrácí se zasílaná pomoc z ciziny ad. Rizikem by též byli jedinci, kteří by si vstupem do vojska chtěli řešit leccos ze svých osobních, rodinných a pracovních potíží. Nemyslím, že by nastoupili sabotéři, sebe/vrazi a jim podobní. Stačí si vzpomenout, jak nás od úkolů a povinností rozptyluje spousta zdánlivých drobností. Na frontě nejde počínat si polovičatě, slabě a nedůsledně.
Nyní předložím krátký náhled na stav občanů Ukrajiny u nás. Kdo by měl od nás odejít do vojenské služby? Kdo zde dlouho pobývá? Má motiv? Zařídil si bydlení, má uspokojivou práci, vyrostla mu zde rodina? Kdo přišel po začátku války? Jaké ho sem vlastně přivedly úmysly? Dopředu počítal, že se válce zcela vyhne? Myslel si, že za pár dní, maximálně týdnů, bude klid? A on se vrátí pokračovat v přerušeném díle? Měli by nastoupit hlavně jedinci, o kterých se tu říká, že se rozhodně nepřetrhnou? Byli by opravdu posilou, na kterou by se vyšší i nižší velitelé mohli spolehnout? Co kdyby měli zřejmý podíl na rychlejší porážce? Nebo by je určili k tzv. méně významným úkolům? Je přece rozdíl mezi výkopem zákopů, kontrolou spojovacích prostředků, vařením jídla a bojem přímo na frontě. Budoucí týdny nebudou pro zmíněnou zemi v žádném případě lehkým obdobím. Můžeme přispět nějak i my sami? A budeme chtít?
