Článek
Dnes již na základě předchozího seznámení víme, že ukrajinské děti ve škole můžeme dělit na tři větší skupiny. Myslí se podle kázně a poslušnosti a s ohledem na postoje ke škole, vzdělávání, k ostatním dětem a též k dospělým. Velikost postav není zásadní.
Kromě velmi dobrých narážíme na děti kolem průměru a právě i na značně problematické. Nejlépe by bylo je ze školy odeslat, což ovšem nejde. Kam by šly? Komplex příčin je rozsáhlý a kráčí o velmi složitou problematiku. Vyučující a další dospělé osoby s nimi mají čas, úkoly a starosti navíc, které jim nikdo nezaplatí. Navíc pracují pod tlakem, že se jedná o upřednostňovanou skupinu, podobně jako celá oblast dětí s OMJ (odlišný mateřský jazyk). Místo obecných úvah poukážu na konkrétní příklady.
Máme před sebou asi desetiletého chlapce. Od počátku si s ostatními dětmi ve třídě spolu moc nesedli. Ba spíše vůbec. Pořád mezi nimi jsou potíže. Mezi projevy patří, že se docela často stává terčem posměchu. Ano, liší se. České děti nedokážou překousnout, že hodně vyčuhuje. Projevují nedostatek tolerance, nemluvě o pochopení, pomoci a vstřícnosti. Žel je u nich nenajdeme. Že by na ně čeští a moravští rodiče a obecně zákonní zástupci ve svém výchovném úsilí zapomínali? Možná mají v dnešní pohyblivé době tak málo času, že jim uvedený význačný prvek jaksi unikl. Napadne je výrok o nápravě?
Domorodé děti by „našemu“ chlapci měly spíše pomoci. Jsou zde doma, mají vlastnit více jistoty a poznání místních podmínek. Pak by se dalo věřit, že by se situace uklidnila a nemuselo z jeho, tj. ukrajinské strany docházet k odvetnému chování. Jak sám v klidu mimo třídu uvádí - „to se mi nelíbí, vracím jim to“. Po dotazu na formu zazní stručný dodatek - zatím slovy. Měli bychom si jeho vzkaz přeložit tak, že za pár dní nebo týdnů vyprší jeho trpělivost a pak nastane cosi jako „ruční fáze“? Vše je možné. Stačí nahlédnout do dění o přestávce a spatřit, jak se děti nahánějí, překřikují, strkají, povalují na zem, perou atd. Kdo se jich z dospělých zeptá nebo je napomene, dostane se mu stručného vysvětlení - „to je ze srandy“. Jak poté může více a silněji zasáhnout? Jak by reagovali rodiče? Co kdyby si stěžovali?
Jak jsem se dozvěděl, ani opakované výzvy a žádosti z jeho strany se nesetkávají s kladnou odezvou, neboť oni místní se svými kousky a provokacemi nepřestanou. Žel ani přes žádosti o změnu v jejich chování. Kdo by se divil, že se pouští do tzv. ostřejších akcí? Navenek se poté jeví jako dítě nesoucí s sebou samé komplikace.
Právě jsem pospal příznivější verzi. Nyní pohlédneme na horší. Po upozornění na chování jiného chlapce jsem se od paní učitelky dozvěděl, že „její Ukrajinec je fakt dílo“. Z její strany nepomáhá násobné objasnění úkolů, požadavků a pravidel. Jak denně vidí, je nucena konstatovat, že je nerespektuje a neplní, podvádí, lže, je podlý, prostě křivák. Jeho chování lze hodnotit jako nefér. Navíc si již několikrát sama všimla, že si začíná, což nepřizná. Má delší praxi a ví, jak procesy mezi dětmi probíhají. Málokdy lze „akci“ vystopovat až do prvopočátku. Někdy leží překvapivě daleko v historii. Kupříkladu v půtkách během navštěvování MŠ.
Ještě obtížnější pro ni je, že vše zaznamenají její české děti. No a mezi vcelku očekávatelné dopady patří rozšiřující se názor, že ho ve třídě nechtějí, neboť „je pořád nějak otravuje“. Prý místo aby byl rád, že tu může spočinout v bezpečí a ony mu nabídly pomoc, tak se jim tak ošklivě odvděčuje. O nepěkné situaci doma mluví s rodiči. Prozatím jsou od nich vyzbrojeni radami k mírnosti, trpělivosti a k ignorování. Jak ale dlouho místní děti vydrží? Nikdo neví a zejména u dětí je velmi ošemetné cokoli předpovídat. Nebo se jako rizikovější ukážou matky a otcové? Prozatím lze pouze spekulovat.
