Článek
Nedávno se mi podařilo zveřejnit několik řádků o případech, kdy jsou Ukrajinci ve vyšší třídě a jindy naopak pod čarou, tj. pod svými možnostmi a přáními a cíli. Vzbudily zájem a nejednotné poznatky, názory a zkušenosti. Zajisté lze proto zamířit do oblasti školství. Jejich děti jako žáci a žákyně nám poslouží jako další námět, o němž je potřebné se zmínit. Cíl je vidět vyváženě. Nikoli růžově a ne černě.
Jak jsem napsal, většina pracujících Ukrajinců se nachází ve spodní polovině tabulky povolání a prací podle jejich úrovně ve smyslu výše kvalifikace. Ne všichni. Občas se najdou jedinci, kteří se propracují do lepší poloviny. Je ovšem záhodno a spíše nutno, aby splnili určité předpoklady a požadavky. Zejména půjde o znalost českého jazyka a o příslušný stupeň a kvalitu profesní kvalifikace. Znám konkrétní příklady, třeba právě ve školství, kde uvedené osoby sehrávají více než důležitou roli v sociálním a psychologickém začleňování ukrajinských chlapců a dívek. Jak je logické, měli s přechodem do českých podmínek potíže. Ale kdo by neměl? Představte si sebe a své potomky, jak startujete po ne zrovna klidném přesunu třeba ve Španělsku, kde se neumíte domluvit. Nevíte, co se doma bude dít a zda se tam někdy vrátíte. Vše, co máte, se nachází ve třech taškách. A možná ještě v mobilním telefonu a na platební kartě. Ku prospěchu by snad byl pouze fakt, že přecházíte mezi dvěma přibližně stejně civilizovanými zeměmi a se skoro totožnou životní úrovní, které jsou navíc spojeny stejnými či aspoň silně podobnými hodnotami na základě příslušnosti k EU. Velká výhoda.
Osoby pracující ve školách mohou potvrdit, že část příchozích dětí si počíná velmi dobře a jdou příkladem českým vrstevníkům. Nosí domácí úkoly, jsou odpovědné a pracovité, jejich rodiče, nejčastěji matky, se starají, snaží se naplnit všechny pokyny ze strany příslušníků pedagogického sboru, mívají s sebou vše, co na výuku potřebují, docela poslouchají atd. Jiná skupina ukrajinských dětí ale kladné hodnocení dostat nemůže, neboť s nimi jsou nemalé potíže. Kdybych je měl přiblížit, jedná se naopak o ledabylé plnění školních povinností, nebývají řádně připraveny na výuku, neboť jim chybí rozličné pomůcky, nechovají se hezky ke spolužákům, když je vyrušují, utrhávají se na ně, mluví na ně cizími slovy a tón nezní přívětivě, vyhrožují jim, občas mívají zjevné potíže se sebeovládáním. Prostě žádná sláva.
A žel je ještě horší zpráva - díl z nich patří k nejproblematičtějším, koho ve třídě najdeme. Jejich výskyt není úplně řídký. Nebudeme zavírat oči a strkat hlavu do písku. Fakta jsou fakta. Jevy byly spatřeny, popsány a zapsány do oficiálních dokumentů. Poté průběžně řešeny. Namátkou uvedu hlasité vyrušování při výuce, pošťuchování ostatních za hranou ve smyslu délky, času a rozsahu, nevhodné dotýkání, neodpovídající slovní produkce, neplnění pokynů během výuky a pro čas po ní atd. Má se na mysli svévolné vzdalování z lavice, velmi zrychlený pohyb během přestávek - často spojený s rizikem pro ostatní děti ad. Ale pozor - nejedná se pouze o nejmenší děti na prvním stupni!
Ne dobrým konkrétním příkladem je část z žáků, kteří se dostali do posledního ročníku povinné školní docházky. Můžeme je pochopit a rozumět jejich obavám, že mají strach opustit školu, na kterou si během měsíců jakžtakž zvykli. Zejména po předchozím šoku, který zažili při napadení své země a v průběhu přesunu do cizího státu. Avšak musejí chápat, že po ZŠ je nutno pokračovat někde jinde. Zdá se, že někteří se dost liknavě stavějí k budoucím měsícům a rokům. Očekávají, že se za ně něco a lépe všechno nějak vyřeší? Samo a automaticky? Rodiče vše zařídí? Nechce se jim na SŠ? Raději by se již vrátili domů? Vnímají přesun na SŠ jako signál, že domov nespatří na mnohem delší dobu, než očekávali? Praxe přináší tolik projevů a podkladů, že si jejich množství vyžádá alespoň ještě jednu písemnou zastávku.
