Článek
Patrně nemusíme ani příliš dlouho uvažovat, abychom dali souhlas. Jako těžko zpochybnitelný konkrétní příklad mě napadá pohled na fotografii místa před stovkou roků a dnes. Dříve les a louka, dneska tam spatříme tovární halu. Nebo nemalý přírůstek k vesnici, která se jeho vlivem o dost zvětšila. Ubyl kus přírody.
Sám si pamatuji, jak jsem po letech projížděl menším městem, k němuž mám osobní vztah. Co se stalo? Kromě vybudovaného obchvatu zmizel z velké části místní kopec, který vytvářel přirozenou dominantu. Mezi místními patřila mezi oblíbené cíle procházek, ať již se jednalo o seniory, rodiče s dětmi nebo o zamilované. Dokonce vznikaly poutavé příběhy a spíše zkazky, co všechno se na něm odehrávalo. Z části jde o docela důvěryhodné zdroje. Jak někdy říkám, i kdyby šlo pouze o poloviční pravdu, je třeba se zamyslet. Dnes se tam již mnoho neděje. Více než půlka návrší zmizela, byla rozvezena do okolí jako podklad pro dostavbu rychlostní komunikace. Navíc kdo by tam šel, když ho neustále doprovází hlomoz husté dopravy? Protože tam nebydlím, ani nevím, jak dopadl tehdejší místní ekosystém. Byl zničen? Stihl se přestěhovat do příznivějších podmínek? Lesy v okolí jsou velké, hluboké a zdravé. Snad živočichové něco získali jako hodnotnou náhradu. Analogie s restitucemi se jeví jako příhodná. Jen si nejsem jist, kdy se odehrávalo více nepravostí a podvodů. Třeba nakonec mravenci, hmyz a ptáci dopadli lépe než dávní vyvlastnění vlastníci.
Památný vrch a jeho městečko opustíme. V daném odstavci se budu snažit porovnat zkušenost dvou mužů, kteří se po několika letech po svém odchodu dovolali na své původní pracoviště. První byl docela zklamán. Ne snad že by mu telefon hned položili, ale z hlasu poměrně jasně vycítil, že nemají čas a že je zdržuje. Skončil hovor, který povídáním patrně vůbec nebyl. S hořkostí si postupně připomínal, kolik nejrůznějších zajímavých záležitostí spolu kdysi probrali, od řešení pracovních problémů přes výchovu a školu dětí až po sportovní zápasy a tabulky atd. Dnes mu akorát zbývá konstatování, že je pro ně / skoro / nic. Nezajímá je. Už se jim asi nikdy neozve. Možná ani před vánočními svátky, jak si plánoval.
Opačný zážitek získal druhý muž. Předesílám, že se jednalo o místo s technicko-organizačním charakterem a s vysokou mírou osobní odpovědnosti. Dopředu věděl, že objem práce na něm výrazně poklesl, protože pracovišti byl snížen počet prostředků, o něž se staralo. Sluchátko zvedla nějaká paní. Pán požádal o předání přístroje panu Z. Paní řekla, že nejde o možný úkon, neboť se dovolal na střežené místo, kde se plní velmi významné úkoly a hledaný muž je značně zaneprázdněn. Volající sdělil, že jí nevěří a ať mu ho předá. Paní se snažila dále objasňovat až odporovat. Iniciátor telefonického hovoru jí vysvětlil, oč se jedná. Kdybych měl ve zkratce přiblížit podstatu, pravděpodobně by zněla - „já jsem tam pracoval, bylo nás ve směně pět a měli jsme sledování až patnácti kusů, vás je šest a nemáte jich víc než šest, tak o co vám, milá paní, jde?“. Na chvíli se rozhostilo ticho. Břitká zpětná vazba, že?
Pán se jen stručně optal - „tak dáte mi ho?“. Nyní už předávka nečinila potíž. Odpor se vytratil. Nebylo žádného pádného argumentu. Bývalý kolega se dostal na příjem a hovor mohl docela v klidu proběhnout. No, byl docela vzrušený a veselý a oba se na čas pustili do „krásných“ vzpomínek na uplynulá společná léta. Z pochopitelných důvodů nemohli hovořit závratně dlouho. Stačili se však shodnout, že nejlepší roky už minuly. I tak mohou vypadat nečekané rozdíly. Jinde by se dalo mluvit a uvažovat o výrazném technickém pokroku, v jehož důsledku byla řada osob propuštěna či převedena na jinou práci. Svět míří kupředu a někdy nečekaně rychle. Nadpis se proto jeví v pořádku.
