Článek
Ukazuje se, že mnozí učitelé si nevědí rady s narušováním vztahů, k němuž na školách poměrně často dochází. Patří péče o vztahy mezi žáky do jejich pracovní náplně? Jaké zde mají a mohou mít kompetence? Jaký je reálný vliv na praxi? Podívejme se na malé historické srovnání. Začneme před čtyřiceti roky. Svého času se tehdy do silné kritické palby veřejnosti dostalo tzv. šikanování v ozbrojených silách. Vojáci z povolání se často stali terčem výčitek, že nic nedělají, jen si sedí v kancelářích a za jejich zády bují nereprezentativní kousky starších vojáků směrem k jejich mladším spolubojovníkům. Na narušování vztahů mimo armádu téměř nikdo nemyslel a nepovažoval je za opravdu existující.
Prostřednictvím výzkumů, na nichž jsem se autorsky kdysi aktivně podílel a část z nich sám inicioval, provedl a vyhodnotil, se podařilo zjistit, že realita je jiná. Základním poznatkem je, že narušování vztahů se odehrává již v MŠ a ZŠ. Na dané skutečnosti se z doby před dvaceti třiceti a více lety takřka nic nezměnilo, jen je více medializována a projevuje se širší snaha o řešení. Konečně se objevilo více odvahy se podívat do zrcadla na sebe sama. Zřejmě nebude na škodu si provést věcné porovnání. Byť leckomu se nebude líbit.
Vojáci přes kritické postoje a leckdy i útoky veřejnosti již tehdy za minulého zřízení vykonali více než leckteří dnešní učitelé. Přitom se svého času ocitli v nevýhodné pozici. Armáda především nebyla primárně výchovnou institucí, ale jednalo se o organizaci zaměřenou na přípravu k boji proti nepříteli, což dodnes nebylo zásadně přehodnoceno a nadále platí. Příchozí chlapci a mladí muži ve svých dvaceti letech zpravidla nebyli pro účely výchovy nijak vhodně tvárným materiálem, což potvrdí každý odborník z oboru výchovy. Navíc se o narušování vztahů veřejně příliš nemluvilo, aby se nepoškozovala vnější pozitivní tvář společenského, politického a hospodářského zřízení. Navenek se všichni měli tvářit nadšeně, přívětivě a že jsou oddáni věci míru a socialismu.
Dnes jsou podmínky nepoměrně příhodnější. Vědecké poznatky pokročily skokem dopředu a mnoho se o narušování vztahů mezi lidmi a o jejich příčinách a způsobech nápravy ví. Jiný je postoj veřejnosti a jejího mínění. Za pomoci konkrétních příkladů se více přiklání k názoru, že šikanování opravdu asi vzniká dříve než během vojny. Nejpádnějším důkazem je výskyt případů šikanování v celé společnosti, ač byla zrušena základní vojenská služba. Náhle došly argumenty. Kritikům jaksi sklaplo a museli se odmlčet. Část z nich začala hledal jiný cíl, do něhož by se dalo trefovat. Nezřídka se jím stala škola.
Armáda byla první a na dlouhou dobu jedinou organizací, která ho přiznala a přijala vůči němu řadu let před společenskými, politickými a hospodářskými změnami po listopadu 1989 účinná konkrétní opatření. Jejich souhrn vytvořil vcelku jasný a názorný funkční systém. Mnozí vynakládali odpovídající aktivitu a snahu a podařilo se dosáhnout přiměřených, nikoli ideálních výsledků. Velitelé a jejich pomocníci by měli zpětně obdržet velké uznání, neboť nejen oblast poznávali a řešili, ale významně přispívali k nápravě předchozích neřešených deformací, ač dospělí jedinci v MŠ, ZŠ a na SŠ a SOU pobírali plné platy a úsek v podstatě neřešili. Jak by mohli, když podle jejich názoru „neexistoval“? A pokud měli tušení, snažili se ho vytlačit ze své mysli.
Ve většině spoléhali, že si „svoje věci kluci a holky nějak mezi sebou vyřídí“. Trochu mi tak připomínali řidiče, který si zaváže oči jen maličko průhlednou textilií, zařadí rychlost a vyjede do provozu. Nějakou dobu pojede, avšak… Jistě nemusím myšlenku dokončovat. Bylo velmi snadné si myslet, že jak se chovají žáci a studenti na jejich hodinách, tak vystupují též mimo ně. Ó, jak velký omyl! Více si sdělíme někdy příště.
