Článek
Řada našich občanů již ví, že během letošního léta proběhl jednoměsíční kurz pro starší náctileté, kteří se na základě zajímavé nabídky, osobního zájmu a dobrovolnosti rozhodli podstoupit několikatýdenní vojenský výcvik. Leccos jsem o něm již napsal, jak se zájemci a zájemkyně mohou přesvědčit na odkazech:
Vše zvenku vypadá dobře, včetně mediálních výstupů. Tak proč ne zrovna hezky znějící dnešní nadpis? Že by kurz dopadl špatně? Někdo se o něm dozvěděl až ve chvíli, kdy měsíční úsilí mladých mužů a žen končilo a oni absolvovali slavnostní složení vojenské přísahy. Ještě více leckoho zaujala informace, že během aktu tři absolventi zkolabovali a museli být ošetřeni. Stalo se před zraky rodičů, prarodičů, kamarádů a přátel, známých atd. Jistě dost nevhodná vizitka. Tolik se chtěli ukázat a předvést. V plné zbroji a lesku - jak se mezi lidmi říká. Korunovat úspěšné absolvování kurzu. Má se mluvit o ostudě?
Hodí se tu poukázat na významné psychologické spojitosti. Mezi ně patří fakt, že když se člověk hodně snaží, leckdy něco pokazí. Mluví se o příliš velkém úsilí, přemotivovanosti, člověk se chová překotně a vyrábí chyby. Sportovci tady vědí své. A kupříkladu i hostitelé návštěv. Tolik chtěli. Výsledky v podobě nečekaně nízkého výkonu, rozvařených brambor, tvrdší rýže, připáleného koláče aj. dobře známe asi všichni.
Neměli bychom lehnutí na zem vnímat jako „velké selhání“. Kdo si uvědomí, jak vypadal náročný program na čtyři týdny, a kriticky se zamyslí, seznal by, že by ho sám nedal. Natož zdárně. A nešlo by pouze o velmi pokleslou kondici většiny populace v tělesné a duševní rovině. Účastníkům a účastnicím ležela v cestě za cílem řada trampot. Kupříkladu být jako dnešní mladý člověk dlouhé hodiny bez moderních informačních a komunikačních technologií… Navíc na ně zůstal krátký čas po celém náročném dni. Zůstalo jen pár minut na telefonický rozhovor s rodiči. Zajisté pořádný záběr. Nejen na psychiku.
Ale dbejme na vyváženost informací a uvědomění si historického kontextu. Přes nápor úkolů, akcí a povinností a jejich utrpení pořád šlo o velmi komfortní podmínky oproti dřívějším generacím. Dokonce po všech stránkách! Tak zní úplná pravda a je potřebné si ji připomenout a měli by ji znát i dnešní frekventanti. Kdyby někdo argumentoval přílišným mládím, lze předložit ověřený podklad, že dříve mladí muži nastupovali na základní vojenskou službu jen o pár měsíců starší a dostali se do stavu naprostého odříznutí od původní rodiny. Kromě dopisů se často jednalo o dlouhé týdny až měsíce. Dopředu naráželi na zkazky, do jak strašného prostředí vstupují a co hrozného je tam čeká. Ke všemu k nim rozhodně nebyl uplatňován přístup, který zažili současní frekventanti. Zde mám na mysli úctu, respekt, ochotu pomoci, vysvětlit atd. Skutečný profesionální postoj. Navíc měli možnost se potkávat s vojenským psychologem a kaplanem. Neříkám, že se ocitli v peřinkách, nicméně…
Závěr nechť si každý udělá sám. Se zvýšenou pravděpodobností se ozve někdo z bývalých řadových vojáků a popíše, co zažíval, čemu byl vystaven a jaké nastaly dopady. A co očekává od zřejmě blížícího se zavedení základní vojenské služby v Čechách a na Moravě.
