Článek
Nedávno jsem popsal několik případů, kdy je využíváno změkčování. Jedinci s dobrou pamětí v mysli vytane třeba příklad kůže, jinému ne zrovna pěkné obrazy ve školním prostředí. Jemu se chci dnes více věnovat. Dopředu cítím úkol upozornit, že nepůjde o zábavné čtení. A už vůbec v nás nebude vzbuzovat hrdost na mladou generaci. Jistě by se mělo nějak zasáhnout? U ohně a u dopravních nehod je proces jasný. Ale co ve škole? Na druhé straně poznamenám, že se neřadím do klasické skupiny starších, kteří na mladých hledají pouze chyby a nedostatky. Naopak. Hledám důvody pro ocenění. Moc jich ovšem není…
Jedním ze zásadních - a žel smutných a opakujících se - poznatků a zkušeností vyučujících je následující - stále vyššímu počtu dětí chybí úplné základy. Dalo by se napsat, že sice absolvují ZŠ, ale právě nejdůležitější elementy, tj. skutečné vědomosti, jim budou chybět. Jinak se může prohlásit, že tápou. Ano, kritik namítne, že také kdysi před desetiletími žáci a žákyně tápali. Proti jeho poznámce nelze nic namítat. Je věcně správná. Jenže rozdíly jsou dva. Za prvé se podstatně zvýšil počet dětí, které učivo nezvládnou v alespoň průměrném rozsahu. O úplném ani nemluvě.
Za druhé většinu z nich aktuální stav ani nezajímá. Jejich převažujícím přístupem je - vydržet nějak ve škole, hlavně aby nebyl „průšvih“ a ony se mohly co nejdříve věnovat bezkonkurenční nabídce moderních informačních a komunikačních technologií. Ano, sem učitelé nedosáhnou. Nejsou tak zdatní po elektronické stránce, aby soupeřili s tvůrci her a programů. Vždyť se jedná o specialisty, kteří navíc spolupracují s odborníky na prožívání, myšlení a chování, aby věděli, jak nejlépe, nejsnadněji a nejrychleji se dostat do dětských hlav. Tam se drápkem zachytit, polapit je, vybudovat u nich potřebu a posléze závislost. Kdo se kriticky zamyslí a neklame ho paměť, pozná, že stejný algoritmus používají dealeři návykových látek. Jen připomenu, že jim je přístup do školních tenat přísně zakázán.
Mezi výsledky a dopady zmíněného procesu se řadí velmi nízká připravenost do vyššího ročníku. Vyučující ve stále větším rozsahu narážejí na slabou výbavu. Marně se ptají, co se děje? Vědí, kdo je předtím učil, znají je ho jako profesionála, kterého jeho práce i přes zhoršující se konstelace nadále baví. Ale jak dlouho? Obecně se ptejme - kdo se těší na práci, při níž výsledky skoro nejsou vidět? Vše poté pokračuje na SŠ. Chybou je, že se tam dostane vysoký počet dětí. Téměř zmizel nástroj, aby se více snažily. Proč bych vyvíjel úsilí, když se na SŠ dostanu? Ono se něco najde. Rodiče se postarají. A podobně pokračuje na SŠ.
Určitě bude „užitečné“ se posunout časově o kousek dále. Podstatný dotaz zní - kdo bude vydělávat na důchody? Málo umí, nesnaží se, nezajímá se… Právě odcházející osoby doufají, že snad ještě pár let systém vydrží a nerozsype se. Pracují jedinci, kteří se dříve aspoň něco naučili a zvykli si na pracovní tempo, mají výsledky atd. Ale co si počnou ony o něco později a současně jejich nástupci v penzi, až na trh práce nastoupí generace, která je značně závislá na moderních informačních a komunikačních technologiích? Objevují se totiž úvahy, že by se jim mělo také v zaměstnání ustoupit. Nechat je on-line, aby prý během pracovní doby odvedli aspoň nějakou práci. Kdo má za sebou čtyřicet let každodenní práce a skoro nic ze směn nevynechal, jistě mu hrůzou vstávají vlasy a chlupy, byť je ve svém věku už třeba ani nemá. Prostě ho přepadl nepříjemný pocit. Lze zmíněné úvahy myslet vážně?
Leccos už nepůjde vzít zpět. Dítě je jiné. Možná i pokaženo. Napraví ho trh práce a požadavky nadřízených? Zastydí se a vzpamatuje, když uvidí všechny kolem sebe naplno makat? Tady se lze do jisté míry spolehnout na působení psychologických mechanismů a zákonů. S vysokou pravděpodobností nikoli v celém rozsahu. Uvidíme.
Ale co jestli se jich na místě výkonu práce sejde více, tzv. si vzájemně dodají odvahu a odmítnou se „honit“. Mají k dispozici své zkušenosti ze školy, kdy bourali hodiny svým vyučujícím. Část z nich „raději“ rezignovala, neboť již předtím zjistili, že o rodiče se nemohou opřít. Též oni s nimi prohrávali. A nadřízený? Ocitne se na bezprecedentní křižovatce. Má je propustit? Ponechá si je, aby jeho pracoviště dosahovalo aspoň pod/průměrných výsledků? Velmi obtížné dilema. Jak se vše bude odvíjet v kapitalistické společnosti? Jak se bude „tvářit“ trh práce? A zásadní otázka na závěr. Kdo za stav ponese osobní odpovědnost? Vymýšleči a výrobci her těžko…
