Článek
„Adélka by to určitě zvládla lépe,“ slýchala Kristýna od malička. I když sestru nikdy nepoznala, věděla o ní úplně všechno. Byla milá, šikovná a nikdy nezlobila. Taky se podobala mamince. To ona, Kristýna, byla vždycky spíš po tatínkovi. „Snažím se být hodná,“ pronesla jednou tiše nad rozbitým hrnkem. „Adélce by se to nestalo,“ zaznělo odměřeně do ticha kuchyně. Matčin kamenný výraz hovořil za vše.
„Jak by sestra mohla rozbít nějaké nádobí, když jí byly tři roky a pila z plastového hrnečku?“ pomyslela si Kristýna. Copak se můžu měřit s někým, kdo nikdy nedostal šanci selhat?“ Adélka nikdy neměla průšvih ve škole ani nedostala pětku. Byla to jen roztomilá kudrnatá holčička, která se ráda smála.
„Proč si pořád koušeš nehty, Kristýno? Takhle to nevypadá hezky,“ poznamenala matka jednou ráno u snídaně. Dívka sklopila oči. Prsty měla opravdu ošklivě okousané. „Ona by to určitě nedělala, že?“ špitla, aniž by se mámě podívala do očí. „Adélka byla jiná. To ty jsi samý problém,“ povzdechla si matka. Kristýna se cítila hrozně. Mámě se zkrátka nikdy nezavděčí.
Tatínek na dceru nikdy nebyl zlý, ale také se jí nikdy pořádně nezastal. Většinu času trávil v garáži ve společnosti svých starých motocyklů a pil jedno pivo za druhým. Snad aby si ulevil od viny. To kvůli jeho nepozornosti zemřelo kdysi skotačivé děvčátko pod koly projíždějícího automobilu. Uzavřel se tak nejen před světem, ale i před Kristýnou.
„Adélka by rozhodně omylem na skleněnou ozdobu nešlápla,“ zamračila se jednou matka během zdobení vánočního stromečku. Tehdy došla mé kamarádce trpělivost. Bylo jí už patnáct let a srovnávání s batoletem ji doslova uráželo. „Jenže já jsem Kristýna,“ pronesla rozhodně. Matka jen zalapala po dechu a opustila místnost.
Krátce nato se věci daly do pohybu. Dívka se se souhlasem rodičů přestěhovala k babičce do sousedního města. Byla to jediná osoba, která Kristýnu brala takovou, jaká je. Ne jako chatrnou náplast na ránu, která se nikdy nezacelí. Dala jí domov, lásku a pomohla jí vstoupit rovnýma nohama do dospělosti.
Kamarádka si naštěstí včas uvědomila, že není možné žít v cizím stínu. Dokázala najít odvahu jít vlastní cestou a stát se tím, kým skutečně je. Dnes, jako zralá žena, se stále snaží vyladit svůj zvláštní vztah s rodiči. Nehezké vzpomínky z dětství se jí však tu a tam bodavě připomenou.
