Článek
Je to již pět let, co jsme své okolí šokovali větou: „Syna si chceme vzdělávat sami.“ „Jak jste na takový nesmysl přišli?“ hroutily se babičky. Naši známí si v lepším případě poklepali na čelo, případně nás rovnou zpražili větou: „Vy musíte mít vždycky něco extra!“ Dvě tety, obě vážené pedagožky, taktéž vyjádřily své pochybnosti. „Budete mu umetat cestičku. Kluk potřebuje kolektiv, aby se naučil fungovat mezi vrstevníky,“ říkaly. Bez ohledu na kritiku jsme však šli za svým přesvědčením.
Na myšlenku domácího vzdělávání nás přivedl náš pediatr, jehož vnoučata tento způsob výuky úspěšně praktikovala. „Není to žádné flákání,“ ujistil nás. „Jde o individuální přístup s ohledem na potřeby dítěte.“ Právě to nás oslovilo – možnost učit syna podle jeho vlastního tempa a zájmů.
Domácí škola však může mít různé motivace. Některé rodiny kladou důraz na vlastní hodnoty, náboženství nebo kulturní zvyklosti. Jiné přizpůsobují výuku specifickým potřebám či nadání svých dětí. Často jde také o děti cestovatelů nebo z rodin žijících na odlehlých místech.
Svého cíle jsme dosáhli poměrně snadno. Po obdržení vyjádření pedagogicko-psychologické poradny jsme se zaměřili na hledání vhodné školy. Nakonec jsme na doporučení zvolili vzdělávací zařízení v Březové, které se na individuální vzdělávání specializuje. Dnes mohu směle prohlásit, že naše volba byla skvělá.
Během své cesty jsme však čelili neomaleným komentářům. „Až z kluka uděláte asociála, vzpomenete si na moje slova,“ prohlásil jeden ze sousedů. Jiní se pošklebovali: „Co si myslíte, že z něj bude? Malý génius?“ Korunu tomu ovšem nasadila jistá příbuzná, která jedovatě pronesla: „Nechápu, proč dávno nejsi v práci. Ale rozumím, takhle je to pohodlnější.“ Takové chvíle nebyly snadné, ale nenechali jsme se otrávit.
Na druhou stranu jsme narazili i na pochopení a podporu. Dětský lékař, jenž nás kdysi motivoval, řekl: „Děláte správnou věc. Je to velký závazek, ale váš syn vám jednou poděkuje.“ Těchto slov si vážíme, stejně jako respektu několika přátel, kteří pochopili hlubší smysl naší volby.
Dnes, po pěti letech, se ukazuje, že naše rozhodnutí bylo správné. Syn má dostatek kontaktu s vrstevníky jak v kroužcích, tak mimo ně. Je spokojený, protože se učí svým tempem, bez stresu. Když má hotovo, věnuje se zálibám. Má na ně mnohem více času, než kdyby chodil do klasické školy. Díky každodennímu sportu je ve výborné formě a musím přiznat, že v angličtině už dávno předčil moje schopnosti.
Domácí vzdělávání rozhodně není pro každého. Vyžaduje disciplínu, obětavost a hlavně trpělivost. Ale když se touto cestou vydáte, budete odměněni. Tento článek je určen všem rodičům, kteří o podobném kroku uvažují. Nenechte se odradit názory okolí a jděte do toho! Jde přeci jen o vás a vaše dítě. My nelitujeme ani jediného dne, který jsme domácí škole věnovali.
