Článek
„Babi, já už to vzdávám,“ zafuněl Honza a odhodil sešit plný německých slovíček. Lehl si na koberec dětského pokoje a na okamžik zavřel oči, aby si odpočinul. „Už zase němčina?“ vzdychla babička a nabídla mu kousek čerstvě upečeného koláče. Chlapec pozvedl zrak a unaveně odpověděl: „Je to pořád dokola, babi. Snažím se ta slova naučit, ale za chvíli je zapomenu. Už mě to vůbec nebaví. Tolik času tím ztratím, ale stejně se mi nedaří.“
Babička si k němu přisedla a položila mu ruku na rameno. „A co matematika? Ta ti přece vždycky šla,“ připomněla s úsměvem. Proč netrávíš čas raději tím, v čem jsi dobrý?“ „To bych rád,“ odpověděl Honza, „ale němčina je povinná. Angličtinu ještě zvládám, ale ten druhý jazyk je na mě prostě moc.“
„To není o tom, být dobrý ve všem,“ řekla babička moudře. „Já třeba vůbec neumím zpívat, ale myslím, že celkem dobře vařím. Každý z nás má něco, v čem může vyniknout. A ty máš smysl pro logiku.“ Honza se pousmál: „Jo, matematiku miluju. Taky fyziku nebo chemii. Kdybych mohl místo jedné hodiny němčiny čtyři hodiny počítat, byl bych šťastný jako blecha.“
„A co kdyby to šlo jinak?“ nadhodila babička. „Co kdyby škola dávala dětem možnost rozvíjet to, v čem jsou opravdu dobré? Není přeci správné, abys byl takhle vyčerpaný jen kvůli předmětu, který ti nesedí.“ Chlapec přikývl: „Máš pravdu, babi. Ale kdo to změní?“ „Třeba tvoje generace, až vyrostete,“ mrkla na něj stará paní a vstala, aby mu uvařila horkou čokoládu na povzbuzení. Honza si rukou podepřel bradu a tiše zadoufal: „Třeba jo. Jen bych byl rád, kdyby se to týkalo i mě.“
Babiččina slova chlapce trochu uklidnila. Bylo mu sice jasné, že tu káru s německými slovíčky a gramatikou bude muset táhnout dál, ale alespoň zjistil, že má někoho, koho jeho trápení vůbec zajímá.
Pro některé děti je matematika nekonečným labyrintem čísel, který nedokáží rozluštit, zatímco jiní cítí frustraci nad papírem, když mají kreslit. Jsou žáci, kteří píšou písemku z not, ale uvnitř se ptají: „Proč to vůbec dělám, když nemám hudební sluch a stejně nikdy nebudu hrát na žádný nástroj?“ Otázka zní: „Proč se máme trápit tam, kde už od začátku nemáme šanci vyniknout?“ Možná přišel čas přehodnotit, jak školní systém přistupuje k rozvoji talentu a nadání.
Mnoho dětí se cítí podobně jako Honza. Bojí se selhání v jednom předmětu a přitom září jinde. Netrapme je vysilujícím studiem a nechme je rozvíjet to, co jim jde nejlépe. Ať mohou být šťastné a v životě úspěšné. Možná, že právě to je klíč k šťastnější budoucnosti. Co myslíte vy?
