Článek
Minulý týden jsem sbalila kabelku plnou mušliček a s úsměvem vyrazila do kroužku, kde spolu s malými holčičkami každý týden tvoříme různé krásné věci. Před budovou DDM mě ale zdržela zvláštní událost.
„Dobrý den,“ zavolaly na mě dvě školačky. Jedna měla tmavý culík a druhá roztomilý světlý rozcuch. Když jsem se k nim otočila, podaly mi papírový sáček. „My jsme v létě sbíraly bylinky a sušily je,“ začala vysvětlovat ta s blonďatými vlasy. „Teď je rozdáváme lidem, aby měli radost,“ dodala její jiskrooká sestra. „Podívejte, máte tam mátu, meduňku a sedmikrásky.“
Byla jsem z dárku celá dojatá. Musím přiznat, že mě už dlouho nikdo tak nepotěšil. Okamžitě jsem začala přemýšlet, jak bych holkám jejich laskavost oplatila. „Co kdybyste šly se mnou?“ navrhla jsem nakonec. „Máme uvnitř kroužek. Dnes vyrábíme náhrdelníky a jestli chcete, můžete si taky nějaký udělat. Ale raději zavolejte mamince, aby věděla, kde jste.“ Už za pár minut jsem malé bylinkářky odváděla s sebou do budovy.
„A co říkají rodiče na ten váš koníček? Jsou asi rádi, že?“ vyzvídala jsem. „To jo, hlavně když nám vytahují klíšťata,“ smála se děvčata. „Ale mamka souhlasila s tím, že budeme bylinky rozdávat. Všichni lidé prý potřebují potěšit.“ Znovu mě zalilo hřejivé teplo. „Mnozí dospělí by se od vás mohli učit,“ pomyslela jsem si a nabídla holčičkám pantofle.
Dívky si v kroužku vyrobily překrásné náhrdelníky. Jeden byl z mušliček, druhý z drobných třpytivých korálků. Když jsem se zeptala, co s nimi udělají, blonďaté děvčátko odpověděla: „Já ho dám babičce. Bude mít radost.“ „A já zase mamince,“ připojila se její sestra. Když jsme se loučily, každé jsem poděkovala malým keramickým srdíčkem. „To máte za váš dárek,“ usmála jsem se.
Večer jsem si z bylinek, které mi děvčata darovala, uvařila čaj. Krásně voněl a chutnal naprosto skvěle. Stejně jako pocit, že dnešní děti určitě nejsou horší než dřív. Jenom potřebují příležitost ukázat, co se v nich skrývá. Věřte nebo ne, ty dvě školačky mi toho dne svým drobným gestem rozzářily celý svět.
