Článek
Už jako malá jsem nesnášela slepé dodržování zavedených pravidel. Pamatuji si, s jakým sebezapřením jsem kupovala květinu pro učitelku, která si s holkami povídala jako s kamarádkami, zatímco kluky se snažila zadupat.
Moje současná šéfová je opačný extrém. Ženy nemá ráda. V lepším případě je ignoruje, v tom horším jim hází klacky pod nohy. Své mužské podřízené ovšem protěžuje způsobem, který nelze přehlížet. Je to trapné a neskonale hloupé.
Jednoho dne přišla kolegyně s nápadem složit se na drahý obraz do šéfčiny kanceláře. „Mám kamarádku v galerii a když dá každý pětistovku, dostaneme skvělou cenu,“ sdělila mi a hrdě předvedla fotografii onoho uměleckého díla. Byla to abstraktní mazanice, jakých bych namalovala pět za odpoledne.
„Stačí, když mi to dáš v pátek,“ oznámila mi ona snaživka, zatímco jsem lapala po dechu. Hned jsem se však vzpamatovala. „Ne,“ řekla jsem klidně a rázně. Měla jsem jasno. Ve svém věku už zkrátka nebudu dělat věci, které se mi příčí.
Kolegyni jsem svým odmítnutím evidentně zaskočila. „Neblázni, bude mít kulatiny,“ pokoušela se mé přesvědčení nahlodat. Já však neměla nejmenší chuť vracet se do starých dob a poklonkovat těm, kteří si mé dárky nezaslouží.
Když už se zdálo, že budu jedinou černou ovcí ve stádě, stalo se něco nečekaného. Jeden z mých mladých kolegů zvedl oči od stolu a rozhodným hlasem pronesl: „Hele, Dášo, já do toho taky nejdu.“ Postupně se přidávali další, až nakonec z celé sbírky úplně sešlo.
Organizátorka akce sice chvíli hudrovala, ale druhý den už bylo vše při starém. A co se týče té pětistovky? Tu raději proměním za šálek dobré kávy s lidmi, kteří si mou pozornost skutečně zaslouží.
