Článek
Pamatuju si, jak jsme jako děti chodili celá třída na zubní prohlídky. Učitelka nás nahnala do fronty před ordinací, kde jsme se nervózně šťourali jazykem v zubech a doufali, že pan doktor nenajde kaz. Byla to doba, kdy zubař nebyl mýtická bytost, ale běžná součást života. Stačilo vejít, otevřít pusu a za pár minut bylo po všem.
A pak přišla moderní realita. Můj milovaný zubař odešel do důchodu, aniž by mě upozornil, že se tím moje stomatologická budoucnost promění v nekonečný boj. Najít nového? Nemožné. Všude slyším: „Máme plno, zkuste to za pět let.“ No skvělé, do té doby mi snad narostou nové zuby.
Můj syn Tomáš bohužel nemá tu kliku, co jsme měli my. Na prevenci se dostane jen v případě, že vyhraje v loterii a najde ordinaci, která nemá čekací lhůtu delší než jeho školní docházka. Takže co zbývá?
Čistit zuby. Nejen dvakrát denně, ale třikrát. Pro jistotu. Když si stěžuje, říkám mu: „Chlapče, lepší než účet za opravu zubu.“ Moc ho to neuklidňuje.
A tak mi nezbývá než doufat, že se zubaři jednoho dne vrátí mezi běžné smrtelníky a nebudou vzácnější než bílá vrána. Do té doby? Prevence, kartáčky a modlitby. A pokud se synovi někdy pokazí zub, možná se ho budu muset naučit opravit sama. Lepidlem.
Tomáši, přísahám, že tohle nebudu považovat za své rodičovské selhání. Dělám, co můžu. Mít v Česku zubaře je zkrátka luxusní záležitost a my patříme k těm méně šťastným.
