Článek
Květen. Měsíc, který má být oslavou jara, radosti a bosých nohou na teplé zemi. Ale letošní máj? Ten jako by se rozhodl sabotovat všechny naše romantické představy. Místo vlahých večerů nám nadělil jen studený déšť a zamračené nebe. Když se podíváme ven, nechce se věřit, že někdy býval jiný. Ale Josef Lada nás ujišťuje, že ano.
Na jeho obraze z kalendáře pastýř svým ovečkám píská na píšťalku a ony bezstarostně spásají travičku. Ano, trochu tu prší, ale je to takové to poetické jarní mrholení. Ne studená sprcha, co nám nekompromisně naděluje letošní počasí.
Pod stromem sedí mladý zamilovaný pár. Zem je vlahá, láska kvete. Letos by ti dva těžko vyrazili na mez. Spíš by se třásli někde uvnitř, zabalení do dek, s hrnkem čaje v ruce.
V další části obrazu bosí kluci vedou kozy na pastvu do březového háje, zatímco děvčátka s věnečky květin vesele cupitají rozkvetlou loukou. Jaký kontrast oproti tomu, co máme venku! Tam by se děti brodily blátem v nepromokavých botách, květen nekvěten.
Nedaleko staví chlapci na potoce hráz. Sice trochu prší, ale zdá se, že jim voda nevadí. Na Ladově obraze jsou totiž kapky jen jakousi hravou součástí dne, ne trestem za přílišnou důvěru v předpověď počasí.
Uprostřed všeho májka a kolem ní tančící chasa, která by se veselila snad za všech okolností. Jen strejda v kožichu, s fajfkou v ústech, jakoby se moudře usmíval nad všemi, kdo v předstihu vyměnili šatník. „Nepřepínejte na letní módu,“ říká v duchu.
A tak zatímco venku klesá teplota a my si pomalu zvykáme na to, že květen už asi nikdy nebude tím, co býval, můžeme se aspoň na chvíli ponořit do Ladova světa. Do pohádky, kde je květen takový, jaký má být. A snít o tom, že se k nám jednou zase vrátí.
