Článek
Smaženým červíkům jsem odolávala roky. Vždycky jsem tvrdila, že tohle prostě jíst nebudu. Ale když jsem viděla, jak si všichni kolem dávají do nosu, řekla jsem si: „Teď, nebo nikdy.“ Objednala jsem si malou ochutnávku, nadechla se a strčila si jeden kousek do pusy.
Možná mi nebudete věřit, ale nic tak hrozného to nebylo. Červíci chutnali trochu jako pražené oříšky nebo cibulové chipsy. Matka se sice chvíli zdráhala, ale nakonec také jednoho snědla.
Můj jedenáctiletý syn s námi nebyl. O celé akci se dozvěděl od babičky. Když jsem mu pak doma potvrdila, že jsem dobrovolně pozřela hmyz, rozšířil oči a suše poznamenal: „Tak to bych do tebe neřekl.“ Potom odešel do kuchyně, kde začal něco kutit. O pár minut později přede mnou přistál talíř.
Z plátků tvrdého sýra vyřezaní červíci si hověli na čerstvém salátovém listu. Vedle toho ředkvičky a paprika. A ten synův výraz! Stál přede mnou hrdý jako vítěz MasterChefa. „Tu máš jídlo podle tvého gusta, červožroutko,“ pravil vážně.
Nemohla jsem se přestat smát. Takovou svačinu jsem opravdu nečekala. A i když to nebyli praví červi, ten sýr chutnal vážně výborně.
