Článek
Trčím v autě zapadlém v hlíně až po okna. Proč? Protože mne neposlouchá. Kdo? No, přece ten, se kterým už pár týdnů chodím, fakt jen chodím. Procházky, ručka, bonbon a zase jdeme. Poctivě a téměř němě už mám-máme v nohou sto kilometrů, nene, to bude mnohem víc prochoděných uliček, podloubí, sem tam cudná pusa a hybaj domů.
Dnes nastala docela zásadní změna. Zřejmě po některém z našich hovorů usoudil, že potřebuju volant v ruce. To bych zvládla, ten volant v ruce, jenže on se rozhodl naučit mne řídit doopravdy! Marně jsem protestovala, že si pletu levou a pravou ruku, že neznám značky. Nic ho očividně nepřesvědčilo. Pro jistotu daleko od Policie ČR zvolil rozmoklé pole pod hradem. Přesedl si na místo spolujezdce, prý mne bude navigovat. Se startováním jsme se díky jeho pohotové reakci rozjeli. Docela mě to nadchlo, a tak jsem na to šlápla! Na co? Prostě na nějaký asi pedál, ale ne na ten správný. Auťák poskočil a v nečekané rychlosti zvolil zpátečku!
Dodnes vidím sama sebe, jak schouleně sedím a čekám, až dotáhne pomoc. Za dvě dlooooooouhé hodiny přikodrcal traktor, v něm on a řidič toho zemědělského stroje. Přivázal ten náš povoz za svůj a s kořeněnými nadávkami, cosi o blbech a jiných tvorech, se mu podařilo zabahněné auto vytáhnout na břeh, tedy na polnici. Nastalo děkování za záchranu téměř životní, omluvy, podrobné vysvětlování, ze kterého jsem já vyšla jako ten blb, co si plete všechno, nejen světové strany. No, nevypadal nadšeně, akorát pohrozil ochrankou, pokud nás ještě někdy uvidí.
Neuviděl, neboť nebylo koho, ani kde.
