Článek
Někteří nám mávali, někteří si ťukali na čelo, nebo se smáli, určitě se jim to líbilo. Co? No já s naším nádherným velkým psem, naším klukem. Vždycky jsem, už jako malá, obdivovala němé tváře, malé i velké, a bála se o ně. Už tehdy jsem je určitě chránila, zachraňovala, odnášela, přenášela do bezpečí, ošetřovala dle svých sil a schopností, zkrátka vždycky jsem se v přírodě cítila jako zodpovědná za ty slabší. Nejvíce lásky jsem věnovala našemu psímu klukovi, kterého jsme si přímo vysnili a díky tátovým narozeninám se náš sen mít chlupáče přítele splnil.
Když povyrostl, chodila jsem s ním na cvičák. Přiznávám, že pravý důvod toho byla má platonická láska ke klukovi člověčímu, který to ani netušil, jenže rasa našeho kluka se necvičí, neb je určen k hlídání oveček a domu. Tak jsem si ho učila doma: základní povely, sedni, lehni, pac, pusu, ale chtělo to umět něco zábavnějšího! Tak jsme tancovali, na povel tany tany vyskočil, přední packy mi hodil na ramena, no a otáčeli jsme se spolu, fakt se mu to líbilo! Jako vrchol poslušnosti byla jeho chůze vedle mne na dálnici, kdy přesně šel vedle mé levé nohy po jednom ze dvou pruhů a já po tom druhém. Byl to úžasný kluk. Nic netrvá věčně, je to smutné, měl nemocné srdíčko…, nebudu radši vzpomínat, jen na to dobré, a toho je hodně, každý den s ním byl originální a neopakovatelný.
Věřte, že nikdo vás tak upřímně a radostně nepřivítá jako psí kámoš!
