Článek
Říká se: „Sportem k trvalé invaliditě“. Častokrát je to fakt, dnes to bylo o něco lepší. Znáte to, děti lítají, blbnou, skáčou, tahají se, zápasí, běhají, dokazují si, kdo je lepší, atd. V každém ročním období, za každého počasí, kdekoli, jakkoli, v čemkoli…, no a v zimě se sportovní hrátky odehrávají určitě na sněhu či na ledu.
Ten den se nám na krytý staďák nechtělo, tak jsme s rodiči zajeli na asi 10 km vzdálený zamrzlý rybník. Hemžilo se to tam převážně menšími dětmi, které se hemžily převážně na zemi, tedy ledě, neb na bruslích, spíš kačenkách, se ještě málokdo udržel na nohách v postoji na dvou svých vlastních. Podobně tomu byla má sestra, tehdy asi pětiletá, která začínala poznávat přitažlivost zemskou. Většinou jsem jí bodyguarda dělala já, což mi bránilo ve vlastním rozletu, který byl založen na snaze udržet se nad ledem. Nečekaně do nás vrazil nějaký rozjetý bruslař umělec, segra opět hladila kluziště, jenže v ten moment kolem ní prosvištěl další „umělec“ na plechových násadách na botách, a jak ležela rozpláclá na ledě, přejel jí ruku a ujel, hrdina. Z rukavice se řinula krev, nejen ona řvala, sbalili jsme rychle našich pár věcí a jelo se na pohotovost. „A máte s sebou ten kousek useknutého malíčku na přišití?“ „Ne, zůstal někde v rukavici.“ To byla chyba, neboť druhý den se rukavice i s kouskem ujetého malíčku našla. Objekt už však byl seschlý, nepoužitelný, zkrátka menší handicap. I přesto se naučila bezva hrát a vystudovat hru na klavír.
Od té doby nosí šití všude s sebou, i na rande, co kdyby…?
