Článek
Na sraz jsem dorazila pozdě, jelikož jsem jela autobusem z hudebního vystoupení naší pěvecké a taneční skupiny. To je ale vedlejší.
,,Ahoj, má dávná lásko“, přivítal mne spolužák, který mne fakt celé čtyři roky platonicky miloval, ale mi se nelíbil, a tak jsem dělala nechápavou. ,,To mi říkáš brzy,“ naoko naštvaně jsem hlesla. Kdyby tušil, co jsem už tehdy tušila, vlastně věděla. A jako první se mi vrátila vzpomínka na pouť. Děti chodí na poutě strašně rády, neboť se zde vyřádí, rodičům obrátí peněženky naruby a je hotovo. My starší už máme jasně promyšlené záměry a cíle, udělat si třeba z někoho blázna, jenže někdy… Byla nás ta správná praštěná dívčí parta. Procházíme mezi stánky, samé pro nás nesmysly, žádný hezký kluk na obzoru. Vtom přiletěla jedna a celá během zpocená řve: ,,Holky, jdeme do kostela. Vpředu se svíčkama stojí nějaký na dálku hezký blonďák ministrant!“ Otočka směr kostel. Tichý vstup, pomalým krokem k oltáři. Zrada! Žádný hezký kněz, ale náš nepěkný spolužák z 1. ročníku. Ale to nestačí, on byl vedoucí SSM na našem gymplu! No to byl gól, dámy a pánové! Komunista a ministrant v jednom, to jaksi nešlo k sobě. Ale čestné pionýrské - nikdo to na něho nepráskl. Ani neví, že dostudoval možná díky nám. Dodnes to o nás na té pouti neví, jeho ego mu zůstalo.
