Článek
Hrdě a něžně držím v náručí miminko, jedu s ním do školy. Jsem v deváté třídě a plně si užívám tehdejšího předmětu Péče o dítě. To mimino bylo velké jako opravdové miminko, mrkalo očima, mělo pohyblivé ruce i nohy, a kdo nevěděl, považoval ho za skutečné. Červená čepička s bílou bambulí, bílý kožešinový(umělý) kabátek, aby mu nebyla v zimě zima, červené punčocháčky a bílé teplé flísové botičky na zavazování. Tyto panenky v životní velikosti se začaly tehdy nedávno vyrábět, jejich cena byla vysoká( jako např. kožené dívčí boty). Koupila mi ji babička, abych si předmět Péče o dítě skutečně užila, vždyť jednou ze mne bude určitě dobrá máma! Dodnes existuje i sešit se školními zápisy, obrázky, výstřižky. Umíte si v dnešní době představit patnáctiletou dívku, která pyšně obléká své "mimčo"? Dnes již starý můj chlapeček leží dole ve skříni. Ano, stala jsem se opravdovou maminkou, ale moje děti panence poničily vizáž, řasy, linky kolem očí…, takže se jí začaly bát( podle nějakého hororu v televizi), no a už léta „bydlí“ v té skříni. Ale já si ji občas vytáhnu a ponosím, jako bych se na chvilku vrátila do dětských let.
