Článek
Připadám si přesně jako želva: ležím na zádech v blátě, štěrku, děsně lije, jen místo krunýře mám batoh. Ten mi vlastně zachránil minimálně naražená záda. Byla to první velká zastávka na zájezdu do zahraničí, všichni ji chtěli u moře. Tak nás mikrobus vysypal na břehu velké řeky, od které jsme pak prošli a přešli až k mořské pláži. Jenže můj sestup ze schodků minibusu byl poněkud dramatický. Ty asi tři schůdky jsou totiž těsně pod sebou, nejsou tak vidět, no a na zmoklých mi to ujelo a už jsem se válela na zemi v rozmoklé hlíně, neboť se právě konal výlov a lov ryb, takže i ozon měl charakteristický zápach. Z busu na mne všichni koukali, prý si mysleli, že jsem to udělala schválně. ,,Jo, já se ráda válím v blátě a štěrku s batohem na zádech." Fakt je, že mě ten batoh zachránil. Teprve později mi bylo řečeno, že mi k pádu pomohla jedna kolegyně,která do mne strčila, no a dál už to víte. Není každý- á kamarád- ka, i když se tak tváří.
V deštivém dni bylo moře šedé, pláž ne bílá, ale hnědá, já mokrá a pajdavá. Večer mělo být disko. Celá bolavá jsem poskládala kosti na postel a nic víc mne nezajímalo, snad ráno vstanu a aspoň nějak se rozhýbu, čeká nás poznávací výlet po památkách( ta moje je jasná.) Mile se zachovaly holky deváťačky, které mne hlídaly a pomáhaly do i ze schodů.
Celý týden stál za to, byl plný zajímavostí a historických míst. V nouzi prý nepoznáš nikoho, ale tady to neplatilo.
