Článek
Tři rozlehlé schodišťové kameny, ten nahoře, třetí, umožňuje průchod starověkými dřevěnými těžkými dveřmi dovnitř, kde se svažuje staré staletími opotřebované kamenné dávno ošoupané ochozené schodiště, kde se choulíte strachy, že na vás vyskočí průsvitná pavoučí postavička. Těmi staletími ochozenými schody jste se dostali do kamenného zatuchlého sklepa, kde na vás již visí navlhlé hadříky, které odpovídají této záhadné situaci. V těch sklepních prostorách mají někteří lidé uskladněny bedny s ovocem, neboť jen tehdy dávno, dávno uměli uložit a uskladnit úrodu v mírně vlhkém temném kamenném prostředí. Žádné ledničky, mražáky, jen zvláštní starobylý vzduch. Při jeho dýchání se jako by octnete kdesi v minulosti, užuž se nečekaně zjeví šedá průhledná podobná postavě děsící a zároveň se smíchem nedefikovatelná řekněme silueta. Jen kolem vás proletí, zmizí ve tmě, jen její hrůzostrašný něco jako smích se nadále rozléhá podzemím. Stojím pod těmi schody, opatrně pomalu potichu se šourám temnou chodbou. Najednou na mne blikne malé žluté světýlko prosvítající kolem nedokonale přiléhajících těžkých starobylých velmi nízkých dveří. Tehdy byli lidé určitě mnohem menšího vzrůstu, dnes bych musela sklonit hlavu, pokud bych chtěla těmi nízkými dveřmi projít do místnosti za nimi. Oči v té šedé téměř tmě začínaly rozeznávat obrysy věcí kolem, např. malých polokruhovitých otvorů vedoucích do dalších podzemních prostor. Povídalo se, že tam kdysi po opuštění kláštera byly nacházeny kostičky a další relikvie pohřbívaných novorozenců…, dost už, nebo se octnu v dávné děsné době středověku, kde bych fakt nikdy nechtěla žít.
Stoupám po tom tak léty zničeném pořád ještě jediném schodišti do prvního patra. Všechno je tu zničené, rozbité, počmárané, odřené, pomočené…, děs a hrůza, jak se „lidé“ chovají, zvláště když to není jejich a nikdo je nevidí, je to hnus.
Stojím u zašlých oken, dívám se na jakýsi dvorek, jakési atrium, kde kdysi dokola chodily jeptišky, nebo jeptiši- tedy mniši přísně trestáni svými představenými církevními mistry? Hrozný pocit, raději odstupuji a scházím dolů k hlavním dveřím, které varovně vrzají, jako by varovaly všechny, kdo chcou ničit, rozbíjet to, co kdysi sloužilo jako víra a naděje pro ty, kteří zůstali sami, nebo bez pomoci.
Přejme jim konečný klidný spánek i my, kteří máme jinou víru.
