Článek
Dnes bych se určitě nějakým způsobem bránila. Stížnost na způsob jednání s pacientkou by asi nestačila, tak bych oslovila Lékařskou komoru. V té době ale měli přednost a hlavní slovo příslušníci jedné existující strany, mezi které se hrdě řadil i můj tehdejší muž usurpátor a domácí násilník. A ta doktorka to věděla. Ti, kdo ho znali, ho nazývali emocionálním chudákem. On vážně miloval jen sebe, peníze a vlivné osoby stejného ražení. Tu dobu bych nejradši zapomněla, naštěstí se nedá vrátit. Druhého takového bezcharakterního jedince jsem už naštěstí nepoznala, nepotkala.
No a právě on zřejmě nadchl svým přesvědčením a pokřivenými názory onu hned na první pohled neforemnou, zakomplexovanou, nepěknou, zapšktlou, nespokojenou, navíc neschopnou ,,doktorku". Jak získala lékařský titul se můžeme jen dohadovat.
Ordinovala sedíc patřičně důležitě za svým stolem. ,,Další!" zavelela sestra. Od stolu se ozvalo:,, Co vás trápí, co vám pomáhá, co chcete napsat…, vypadáte dobře, stáří je stáří…," a podobné bláboly tlačila do hlav starých lidí, kterými je jako uklidňovala, že jsou vlastně v pořádku.
Byla jsem na řadě. Vešla jsem, pozdravila, nepříjemně cosi zavrčela. Musela vidět, že mám pod okem monokl, že mám i opuchlou tvář. Žádala jsem ji o potvrzení o ublížení jinou osobou. Bylo to již podruhé, co jsem takto zřízená z domu došla k ní pro ošetření a potvrzení. Odmítla. Prý jsem byla viděna v kavárně s nějakými lidmi, jak něco slavíme, tak ať se nedivím, že na to manžel takto reagoval.
Do mého soukromí jí přece nic nebylo! Její povinností bylo každého potřebného ošetřit! Věřím, že tahle odporná persona přála každému zlo. Myslím, že ještě žije, ale nesnížím se k tomu, abych jí řekla, co si o ní myslím. Zlo zlem zůstane. I na ni se přece vaří voda, která už dlouho vře!
