Článek
,,Zvonečku, nelez za námi!" Tak takhle oslovoval mou mladší sestru soused o rok starší než já. Byli jsme (řekla bych) na začátku puberty. Nic jiného než platonická dětská láska mezi námi nebylo, ale dodnes, když se potkáme, vyplavou navždy zapadlé veselé vzpomínky na tuto dávnou dobu plnou ztřeštěných nápadů.
Vraťme se tedy k „zvonečkovi“. Ta moje segra byla o pár let mladší a snažila se mi v mnoha věcech podobat. Chtěla vždycky jít a být tam, kde já a kámoš. To jsme ale nechtěli my, a tak jsme jí vždy něco nakecali, ona tam někam šla, aby nám udělala radost, zároveň věřila, že pak bude všude s námi. No jo, došly nám nápady, museli jsme vymyslet něco lepšího, zajímavějšího. Ale co? Hrozilo nám totiž, že budeme odhaleni, prozrazeni a já chytnu domácí vězení a možná i pár facek! Usvědčení z čeho? Z krádeže! Můj taťka totiž už několik dní opakuje, že se nám ztrácejí nejkrásnější a nejchutnější jablka z jabloní na naší zahradě. Ale on si prý na zloděje počká! A to bylo to naše tajemství, které by mohla segra vykecat. To jsme se sousedem kamarádem nemohli dopustit. On ta jabka po setmění otrhával a nosil do našeho „bunkru“ pod jejich barákem, z nich jsem si mohla já vždy vybrat ta nejhezčí. Jasně, lichotilo mi to, ale nedošlo mi, že jsem vlastně spolupachatel, který hlídá, je-li „čistý“ vzduch. To by mi doma neprošlo.
„Zvoneček“ s námi logicky nemohl, rozbrečel se a radši nás nechal být. Jestli jsme byli odhaleni, to si už nepamatuji, ale ta jabka! Byla nejlepší i z toho důvodu, že byla plná zakázaného ovoce!
