Článek
Den blbec existuje, zažili jste ho někdy? A aby to stálo za to, sejde se hned několik „náhod“.
,,Kde jsi tak dlouho? A proč máš ovázanou hlavu, co se ti stalo?"
Tak postupně i časově: ráno jsem zaspala, bleskní oblečení, běžím po chodníku, kde jedna uvolněná kachlička mne obhodila zepředu i zezadu. Nemám čas to řešit, letím přes přechod. ,,Jsi slepá, nebo blbá?!" Zasvištěly brzdy auta těsně u mne. Neřeším. Letím do třídy, je už po zvonění, náhle se film zastavil, neb se střetl můj zrak s arogantním pohledem profky. Bylo jasné, že mi to zpoždění před písemkou dá „vypít až do dna“. Dala. Vyměnila obvyklé skupiny, takže dnešní otázky měly být až příště, no a co z toho vyplývá- že nic nevím. Dorazila mne hodina těláku, běh na 200 metrů, při kterém jsem si zvrtla kotník. Sedím tedy na lavičce, rovnám si nohu, zdá se, že se úspěšně dobelhám do šatny a pak domů. Ovšem osud tomu chtěl jinak. Když opatrně sestupuju ze schodiště, shora na mne zavolá kámoška, jestli jí pomůžu s referátem. ,,Jo, jasně!" Otočím se za hlasem. Otočka zpátky pro mne byla však bolestivá. Zatmělo se mi, lítaly mi před očima hvězdičky, zavrávorala jsem. Otočila jsem se totiž zpět přesně do stěny sloupu. Neuhnul a mne to stálo pěkně rozbité čelo. Proto ta zavázaná hlava. Vysvětleno, pochopeno, politováno, aspoň nějaké uznání za fakt akční den.
Festina lente!
