Článek
Pravda, ne urážka
„Sancta simplicitas“ byla zřejmě poslední vyslovená slova jednoho z největších českých humanistů, reformátorů, myslitelů, kazatelů v českých dějinách, M.J.H. Tato slova vyřkl z posledních sil a dechu, když ho již olizovaly plameny na hranici coby kacíře, když spatřil i přes dým a štiplavý kouř jakousi ženštinu, jak táhne klestí, aby přiložila na oheň. On se nezlobil, on ji vlastně chápal, že neví, co a proč dělá. Odtud toto užívané latinské rčení: svatá ty prostoto, blahoslaveni chudí duchem, odpuštění člověku slaboduchému, či jinak přeloženo. Není to urážka, je to vlastně jednoduchá charakteristika někoho, kdo to nedělá schválně, ale díky své omezenosti, negramotnosti, nesoudnosti, primitivismu, apod. Ne, nechci dělat průřez našimi dějinami. Chci vás vést k zamyšlení, zda jste byli někdy objektem nebo subjektem tohoto jevu, který můžeme nazvat: přilít olej do ohně, přiložit polínko, přidat něco k „dobru“, stát jako nahý v trní, taky si bouchnout, můžou jiní, můžu i já, přispět trochou do mlýna, donést dřívko do lesa apod. Určitě se každý někdy ocitl v pozici té či opačné. Často člověka inspiruje právě škodolibost, horší varianta je ublížit, nechat ho „smažit“ ve vlastní šťávě, ponížit, zesměšnit, umlčet, „odzbrojit“, oslabit, „porazit“, znemožnit, odradit, převálcovat, zneškodnit, „vymazat“, atd. Teď se zkusme zamyslet a pravdivě si přiznat i nepříjemnou pravdu. A litovali jsme pak aspoň někdy své intervence? Přiznám se, že u mne hraje roli momentální nálada, bývám výbušná, často dříve mluvím než myslím, no a pak se třeba stydím, co ze mne vypadlo, trapná omluva bude snad přijata, pochopena? Zbytečný trapas. A čekej odvetu.
Takže tady- mlčeti zlato- a máš klid.
