Článek
Prší. Lije. Všude plavou žížaly. Snažím se jim vyhýbat, jsem ochránce zvířat i živočichů všeho druhu, ale nechci na ně šlápnout, neb mi je z nich špatně. Pomalým krokem se blížím k svému cíli, k poště. Sádra na pravé noze mi nedovoluje zrychlit. Proč na poštu, když máme doma telefon? Není dovoleno ho používat „civilistům“, jen „maskáčům“. Kdo se někdy rozváděl, ví, o čem mluvím, tedy píšu. Ano, je to smutné.
Tak se vrátím k mé sádře, kterou mi nasadili na operovanou nohu v nemocnici, za dva dny mne propustili do domácího léčení. Prý nechodit, nenamáhat, ležet, brát příslušné léky atd. Ale jak to mám dodržovat v mé hrozné domácí situaci? Děti jsou malé na takovou pomoc. Proto teď v lijáku mířím k poště, abych zavolala našim a informovala je o mé nezáviděníhodné situaci. Logicky se sádra i pod igelitem rozmočila a uvolnila a začala se mi kolem nohy otáčet. To je špatně! řvalo mé já. Jo, vím to, ale co mám dělat?
Zvládla jsem i cestu zpět, ale sádra už byla víceméně méněvíce zbytečná, již neplnila svou funkci. Za dva dny kontrola u doktora. „Vy jste nedodržovala klidový režim,“ prohlásil, když mne spatřil, tedy spatřil mou „mobilní“ již ne bílou sádru.
Mlčím. Co bych mu vysvětlovala mou tak soukromou situaci. Stejně by mi zřejmě nevěřil. Řekl by si, že ta mladá pěkná ženská asi využila nemocenskou k příjemným láskohrátkám.
Kéž by!
