Článek
Silvestr
Stojíme na chodníku před činžákem, kde jsme měli slavit starý a nový rok. Docela hustě sněží, je nás šest, vypadáme už jako sněhuláci, tváříme se jako bubáci, prostě nemáme kam jít, tašky se zásobami jsou stále těžší. „Tak co, změna plánu, jdeme.“ „Kam?“ „Ke mně domů.“ „Blbneš? Teď, v téhle sněhové vánici se vracet čtyři kilometry?!“ „A co tedy navrhujete?“ „Mám nápad! Nepůjdeme po hlavní, ale přes pole. Má tam ranč jeden známý, teda celá rodina. Třeba se jim nás zželí a pozvou nás dál, pití a jídlo taky máme. Co jiného, už je fakt pozdě něco hledat, stejně je všude obsazeno.“
A šlo se, lepší vrabec v hrsti, však to znáte.
Nasněžilo hodně, zdoláváme bílou bariéru po kolena zaboření. Sláva, dorazili jsme k prvnímu statku, ze kterého se neslo veselí, zpěv, hudba. „Ahoj, co tu děláte tak pozdě?“ Po vylíčení situace se nás ujali jako chudých trosečníků. Paráda, tak to byla bezva volba. Na další pokračování k domovu nám vycpali kapsy i tašky samými dobrotami: řízky, cukrovím, klobásami a jinými domácími specialitami. Zahřátí a spokojeni jsme navštívili ještě jednu usedlost, kde jsme dopadli podobně. K ránu jsme se tentokrát vlakem vraceli do svých opravdových domovů.
„Co řeknu našim, měla jsem se vrátit po půlnoci?“ „To neřeš, prostě si vaši zvyknou, že už jsi plnoletá.“
Tento neplánovaný Silvestr stál přece za to!
