Článek
Bylo mi strašně. Zděšení v dětských očích, otázka: Proč?
Jako děti jsme se sestrou a rodiči bydleli na vesnici, takže jsme znali tamní lidi, jejich zvyky, radosti i smutky. Jací byli? Takoví jako zřejmě všude jinde, znali se, věděli o každém možná i to, co o sobě nevěděl, brali se jaksi samozřejmě, že ten je věčně v hospodě, ten mlátí svou manželku, tamten chodí za ženskýma, ta je líná, ani nevaří, děcka z tamté chalupy tajně kradou, doma jim najíst nedají, všichni to ví, ale neřeší to, nekoupí jim ani pořádné boty, do školy chodí špinavé, nebo radši nechodí vůbec, atd. Jo, sousedy si nevybereš. Tehdy jsem to pochopila, taky to, že není dobré strkat nos do cizích věcí. Moje vzpomínka se týká ale živých cizích tvorečků!
Tehdy jsem šla za kamarádkou. Šily jsme na panenky, povídaly si a tak. Hned vedle v trochu zastrčené chalupě se spoustou chlívků a chlevů žila poměrně chudá rodina s mnoha zvířaty a několika dětmi. Lítaly věčně bezprizorně po návsi, hulákaly, pokřikovaly, avšak už to nikdo z vesničanů neřešil, bylo to stejně zbytečné, doma na to kašlali, starali se hlavně o nějaký ten žvanec k jídlu. No a tehdy, když jsem šla kolem, byla uvázaná ke stromu dvě mečící bílá kůzlátka. Jenže když jsem se pak vracela domů, už tam byly jen krvavé stopy. Od té doby vždy, když tudy někdy projíždíme, vyvstane mi v hlavě tento hrůzný vjem. Nepřipouštím žádný argument na omluvu majitelů, v otázkách ochrany němých tváří jsem neoblomná! Neoblomná, neústupná…
