Článek
Tabule
Dnes jaksi nesměle otvírám těžké dveře a vcházím do starobylé budovy školy v jedné vesnici. Není honosná, ale právě to ve mně vyvolává příjemné pocity z dětství, taky jsem do podobné chodila. Projdu vestibulem, pomalým krokem stoupám do prvního patra. Stojím před třídou plnou šesťáků. Až na chodbu jsou slyšet švitořivé dětské hlasy. Jsou mi milé, žádný protivný řev, pískot, nadávky. Stojím a přemýšlím, jestli by nebylo lepší tam nejít. Důvod? Dnes jsem poprvé v těhotenských šatech. Do úzkých riflí už vážně nenacpu své stále kulatější tělo. A pravý důvod? Děti, které učím, pocházejí z různých sociálně slabých a rozporných rodin. Jak budou na můj stav reagovat? Právě jeden kluk je z takových sociálně velmi chudých a zanedbaných poměrů, které pro děti vážně nejsou příkladem.
Už je dávno po zvonění, tak už jdi! napomíná mne můj vnitřní hlas. Tak jdi! Raz, dva......na třetí chytám za kliku a pomaličku, pomalu s nejistým úsměvem vcházím do třídy. Žáci stojí a zdraví. Sedněte si. Téma dnešní hodiny je..... Všimnu si, že chlapec stojí u tabule a vůbec na můj pokyn nereaguje. Posaď se, jdi do lavice.....Opět v klidu ho posílám sednout si.
Ne, paní učitelko. Proč tu stojíš? Nechápala jsem jeho důvod stát u tabule. Já tu budu, budu vám posouvat tabuli nahoru a dolů, abyste se nenamáhala!
Co na to říct? I teď mám v očích slzy. Věřím, že z něho vyrostl správný chlap a milující otec svých dětí.
