Článek
Tak už si sedni! Vduchu napomínám profesora němčiny na začátku hodiny. A zase ty jazyky! Všichni ví, že v nich plavu, zvláště v časech, proč je jich tolik? Proč nejsou logické jako v češtině? Profesor chápe naše obavy z písemné práce, snaží se nám pomáhat nenápadně a nenapadnutelně, je přece profík! Důležitou, velmi osvědčenou efektivní pomocnou metodou je usednutí za učitelský stůl a čtení novin. To známe a dává to naději, že poslední stéblo pro stále se potápějící studenstvo bude jeho vlídné oko, tedy oči budou ponořeny do zajímavých novinářských „kachen.“
Dnes jaksi dlouho chodí po třídě, svírá novinový plátek a ne a ne si sednout. ,,Začněte psát," už podruhé mne vyzývá k činnosti. Stále dokola a pořád obtahuju německé geschrieben auf… Konečně asi pochopil, usadil se za svůj stůl a roztáhl noviny, za kterými fakt nebyl vidět, tedy ani on neviděl nás. Oddechla jsem si nejen já a zrušila infarkt. Proč bylo pro mne tak důležité jeho vždy skvělé maskování? Tahák byl čitelně napsaný na mé dlani. Měl však pro mne nepromyšlenou chybu: zpaměti jsem uměla každou sudou větu.
Lehce si domyslíte, v čem mohla být tato chyba pro mne osudová.
