Článek
Můj děda Karel byl ročník 1920. Vyučil se kuchařem a vařil v jednom z vyhlášených pražských hotelů. Pak přišla válka a s ní povolávací rozkaz na totální nasazení v Německu. Dědu postavili k pásu v továrně na munici, kde trávil dvanáct hodin denně. Trpěl hladem, šikanou i strachem o rodinu.
Když několik pracovníků přistihli při výrobě zmetků, začalo jít do tuhého. Sabotáž byla považována za těžký zločin proti Říši a trestala se smrtí. Tehdy se děda společně s kamarádem Jirkou rozhodl pro útěk.
Plán se však nezdařil. Dozorce je chytil a k jejich potrestání využil všechnu svou zvrhlou vynalézavost. Jirku rovnou zastřelil a dědu zbil tak brutálně, že ho považovali za mrtvého. Několik hodin ležel celý od krve uprostřed dvora a nevěděl o světě.
Ležel tam sám, v krvi a nikdo nevěřil, že se ještě probere.
Naštěstí ho našel český lékař – také nasazený – který ho skryl a zachránil. Pomohl mu znovu vstát na nohy. Díky němu mohl děda utéct podruhé a přežít.
Nikdy nám neřekl, kde se do konce války skrýval. Babička vždycky říkala: „Neptejte se a nechte ho dýchat.“ Sama určitě věděla víc, ale střežila manželovo tajemství až do smrti.
Válka mu vzala hlas. My jsme zůstali jen s tím, co vidíme v jeho očích.
Po válce se z úkrytu vrátil domů a založil rodinu. Byl to tichý, uzavřený a nedůvěřivý muž. Pil, aby utišil bolest a vzpomínky, které ho pronásledovaly.
„Nesuďte dědu,“ říkala babička. „Nikdo z vás si neumí představit, co má za sebou.“
„A co má za sebou?“ vyzvídali jsme.
„To ani nechtějte vědět,“ zaznělo nekompromisně. Dál už jsme se neptali.
Jeho největší příběh zůstal nevyřčený.
Tento příběh není o hrdinství. Je o přežití.
Znáte podobný? Napište nám ho do komentářů. Zaslouží si být slyšen.
