Článek
Stála jsem na náměstí v krátké frontě u bankomatu, když jsem za zády zaslechla rozhovor dvou žen. „Ahoj, tak co? Vzali ti malého do školky?“ ptala se první. „Ne, neměli jsme šanci,“ povzdychla si ta druhá. „Dali přednost jiným.“
„Neboj se, řekla jsem jim svoje,“ pokračovala matka ve vyprávění. „Přijali i jiné dvouleťáky, ale našeho ne. Přitom je už půl roku bez plenek!“
„A kolik mu přesně je?“ vyzvídala kamarádka. „Dva a půl,“ ozvalo se sklesle. V tu chvíli dětský hlásek zapištěl: „Mamííííí!“ „Buď zticha! Od rána jenom otravuješ!“ okřikla ho matka. Odkašlala si a pokračovala ve vyprávění, při němž na synkovi nenechala nit suchou.
„Sama vidíš, jak potřebuje děti!“ zaúpěla. „Jsem z něj úplně vyřízená!“ „Ale to snad ne,“ zastala se chlapce kamarádka. „Řekni, že jsi hodný,“ oslovila ho mile. „Ten?“ zasmála se ironicky matka. „Je to darebák! Pořád někde šmejdí a vůbec neposlouchá.“ „Tak já si ho vezmu domů,“ napůl zažertoval druhý hlas. „A já zase říkám, že potřebuje jít do školky jako sůl!“ pronesla matka nekompromisně.
Přemýšlela jsem, zda si žena uvědomuje, že je syn celou dobu poslouchá. Nenápadně jsem se otočila a spatřila vyděšené oči klučiny v modré kšiltovce, který rozhodně nevypadal jako malý čert. Držel se kočárku s mladším sourozencem a neodvažoval se ani pohnout. Zjevně nechápal, proč mu maminka nadává.
Když jsem v bankomatu vše vyřídila, ještě jednou jsem očima sklouzla k mladé ženě a jejímu dvouletému chlapečkovi. Nervózně si okusoval prst, zatímco matka s úsměvem hleděla do mobilu. Zřejmě řešila něco důležitějšího než spokojenost svého dítěte.
Zkusila jsem se na chvilku vžít do její kůže a uznala, že péče o dvě malé děti může člověka vyčerpat. Plačící miminko chce pochovat, batole také. Zabavit ho není snadné, je ho všude plno a spát odmítá. Unavená máma pak říká věci, které by vůbec neměla vyslovit.
Podle ní je všechno jasné: „Potřebuje jít do kolektivu. Dvouletý kluk přeci nemůže jen tak pobíhat po domě a škodit. To bych taky mohla přijít o rozum. Jen ať jde, ve školce mu bude líp!“ Ale co když se paní plete? Opravdu musí dvouleté dítě nutně mezi ostatní?
Pravdou je, že takový capart potřebuje hlavně máminu blízkost. Společné čtení, mazlení nebo obyčejná procházka mu mohou prospět více než třída plná dětí. Když se bude cítit milovaný a vyslyšený, bude šťastná celá rodina.
Nebuďte smutní, že vám vašeho drobečka do školky nevzali. Užívejte si ho a radujte se z jeho „šmejdění“. Znamená to, že je s ním všechno v pořádku. Nechce vás zlobit, jen objevuje ten veliký svět, který i nás dospělé někdy umí pořádně překvapit. Vzpomeňte si na to, až zase uslyšíte, že ten malý „potřebuje školku jako sůl“.
