Článek
Na návštěvu kamarádky jsem vyrazila obyčejným linkovým autobusem, který byl převážně poloprázdný. V jedné větší obci jsme však nabrali celou skupinu školních dětí. Překvapilo mě, jak spořádaně se chovaly. Nikdo nekřičel, nikdo se nestrkal.
Mezi posledními nastoupil malý chlapec, nejvýše druhák. Oči měl zarudlé od pláče, nos si utíral rukávem. Sotva se objevil ve dveřích, zahudroval řidič: „Pozdravit neumíš?“ Kluk se polekal, zakuckal se a vykoktal: „Dobrý den.“
Podsaditý čtyřicátník přitvrdil:„Co řveš, nemáš kartičku?“ V tu chvíli se do akce zapojila copatá dívenka, která celému autobusu oznámila, že chlapec dostal ve škole čtyřku a ještě poznámku. Prý zapomněl přinést na výtvarku roličku od toaletního papíru. To už se malý školák sesypal a rozplakal se ještě víc.
Místo aby řidič projevil trochu lidskosti, pronesl s jakousi podivnou hrdostí: „Naši kluci dostávají každé ráno preventivně facku a pak si dávají pozor.“ Pak se zasmál tak hrubě, že se ve mně začala vařit krev. Taková slova byla totiž nejen hloupá, ale i krutá.
Neváhala jsem a pozvala uplakaného chlapce k sobě na sedadlo. Podala jsem mu čistý papírový kapesník a z kapsy vylovila zbytek gumových medvídků. Přijal je s nesmělým úsměvem a během několika minut se mi ho podařilo aspoň trochu rozveselit.
Z rozhovoru vyplynulo, že malý nikdy nedostal horší známku než dvojku a poznámku si odnáší taky poprvé. Rodiče ho prý doma hubovat nebudou, ale on sám se cítí strašně. Školní „neúspěch“ byl pro něj zkrátka těžkou ranou a necitlivý řidič jen přilil olej do ohně.
Cesta, která měla být obyčejnou jízdou autobusem, se proměnila v zamyšlení nad tím, jak moc dokáže pár slov ranit. Děti potřebují povzbuzení, ne cynické „moudrosti“ o fackách. A pokud byla slova řidiče pravdivá, pak jeho vlastní děti vyrůstají ve světě, kde místo lásky vládne strach. A to je možná ta největší prohra.
