Článek
Když jsem byla malá, trávila jsem hodně času u potoka na kraji vesnice. Chodili tam i Hanička Slunéčková a Zuzka Mečířová s malým bráškou Martínkem. Měli jsme mezi vrbami království, kterému dominovala veliká hromada železného šrotu.
Všechno, co jsme potřebovali, bylo po ruce. Velké smaltované hrnce i malé rendlíky. Pánve, porcelánové talíře, plecháčky i staré hliníkové příbory. Stály tu i dva ošoupané sporáky. Jeden elektrický, druhý plynový. Malinká zaoblená lednice byla nejkrásnější. Ukládaly jsme do ní vše, co jsme „uvařili“.
Tyto krásné časy však netrvaly věčně. Vyrostli jsme a naše zájmy se změnily. Skládka železa u potoka také zmizela. Nahradilo ji hezké posezení s lavičkami a naučnou tabulí. Pro děti obec vybudovala pěkné hřiště s mnoha herními prvky.
Dřevěný hrad, síťové prolézačky a všemožná houpadla však navštěvuje jen několik maminek s batolaty. Větší děti jakoby zmizely. Tu a tam kolem našeho domu prosviští někdo na koloběžce, ale jinak je venku smutno. Žádné dovádění a radost. Žádné dívčí štěbetání a klučičí výskání.
Loni na podzim se však stal zázrak. Malí školáci opustili své domovy a začali objevovat svět, který jsem znala já a mí kamarádi. Kdo si myslí, že je ven vylákalo hezké počasí a barevná vrstva spadaného listí, ten se plete. Tím zázračným magnetem, který přiměl děti hrát si tak jako za starých časů, se stala kupa železného šrotu.
Abych to vysvětlila. Místní dobrovolní hasiči vyhlásili sběr starého železa a jako místo svozu označili rovinatý plácek u zvoničky. Tam se během týdne objevila pěkná sbírka vysloužilých sporáků, troub a remosek. V kovových kyblích rachtalo i pár hrnců a sběraček. Dvě pokroucená štokrlata přímo lákala k posezení. Hned se mi vybavily staré vzpomínky.
Netrvalo dlouho a děti plácek obsadily. Dívenky si hrály na maminky a kluci po dlouhé době vytáhli kopací balóny a kola. Tak veselý pohled jsem nezažila již léta. Sedla jsem si opodál na lavičku a kochala se. Z klidu mě vytrhnul známý hlas.
„Pamatuješ, jak jsme spolu vařily u potoka?“ Má bývalá spolužačka Zuzka zabrzdila kolo a přisedla ke mně. Přikývla jsem. Nebylo třeba nic řikat. Obě jsme v tichosti pozorovaly hrající děti a bylo nám líto, že se naše hromada starého železa už dávno proměnila v hřebíky a dráty.
Skládka železa pochopitelně brzy zmizela. Hasiči plácek u zvoničky vyčistili a školáci se vytratili. Škoda. Bylo to hezkých pár dní. Dní, kdy jsem si připomněla, jak veselo se nám jako dětem žilo. Možná i vy máte podobné vzpomínky, o něž se rádi podělíte.
