Článek
Bylo mi něco přes dvacet, když jsem se se školou zúčastnila týdenního výtvarného kurzu. Místo konání? Hrad Svojanov. Už jen to jméno znělo jako kapitola z knihy, kterou jsem si kdysi přála prožít. Spát na hradě. Mezi zdmi, které pamatují víc, než by měly. Těšila jsem se jako dítě, které poprvé vstupuje do pohádky.
První den byl docela obyčejný. Ubytovali jsme se v jedné větší místnosti přímo v areálu hradu. Smáli jsme se, jedli, procházeli okolí. Všechno bylo v pořádku. Usnula jsem klidně, obklopená kamenným tichem, které na hradech není nikdy úplně prázdné.
Ale pak přišla noc a mě probudilo něco, co nemělo jméno. Byl to strach. Ne ten, co znáš z filmů. Tohle byl naprosto jiný level. Tělo se mi třáslo, byla mi zima, ale zároveň jsem byla zpocená tak, že jsem promočila spacák. Srdce mi bušilo, hlava byla prázdná. A ten pocit! Že něco je blízko. Že se na mě dívá. A dobře mě zná. Kdyby se mě v tu chvíli někdo zeptal, kdy jsem se narodila, odpověď bych neznala. Tak moc jsem se bála.
Schovala jsem hlavu pod deku jako dítě, které se chce skrýt před zlým snem. Ale tohle bylo doopravdy a trvalo to snad dvě hodiny. Pak se začalo rozednívat a já konečně usnula.
Ráno jsem se svěřila ostatním. Nikdo nic necítil. Všichni spali klidně. Jen já jsem měla pocit, že se mě něco dotklo. Ne fyzicky. Ale jinak.
Hrad, který si pamatuje víc než jména
Na prohlídce jsme se dozvěděli, že nejsem první, kdo tu zažil něco zvláštního. V hradbách mělo být zazděno jedenáct dětí, dvě ženy a jeden muž. Nikdo neví proč. Trest? Rituál? Krutost? Úplnou pravdu se už asi nedozvíme.
Průvodci mluví o stínech, dětském pláči a pocitu sledování. Někteří lidé hlásí halucinace a výpadky paměti. Především však ten zvláštní tlak na hrudi a pocit, že nejsi sám.
A já? Já jsem to zažila. Během jedné noci, kdy se čas zastavil a strach získal tvar. Byl sice neviditelný, ale naprosto všudypřítomný.
Co si z toho odnáším
Nejsem senzibil. Nevidím duchy. Ale vím, že můj zážitek nebyl obyčejný. Od té doby se na hrady dívám jinak. Ne jako na kulisy historie. Ale jako na živá místa, která si ledacos pamatují. A někdy ti tu paměť ukážou.
Po té noci už se nic podobného neopakovalo. Zbytek pobytu byl klidný, plný malování, světla, barev a rozhovorů. Hrad se mi už neozval. Možná mi chtěl jen něco říct. Jen jednou, tiše a v noci. Díky tomu jsem z kurzu neujela, i když jsem o tom chvíli vážně uvažovala. Nakonec jsem zůstala a jsem za to ráda. Protože i když to byla ta nejpodivnější noc mého života, byla zároveň jednou z těch, které si člověk pamatuje navždy.
